Po všech stránkách působivé provedení nudné a nezajímavé opery. To je inscenace Boitovy jediné opery Mefistofeles v podání Jihočeského divadla na festivalu operního divadla v Praze. Ano, připouštím, vydal jsem se na velkou italskou romantickou operu, a to opravdu není můj šálek kávy. Moje chyba. Milovníci této hudební epochy snad laskavě prominou.
Arrigo Boito, tento nadaný muž své doby byl podle mého opravdu spíše spisovatelem a překladatelem, než skladatelem. První verze Mefistofela propadla při své premiéře roku 1868 úplně, po přepracování se pak Boito dočkal úspěchu v operním světě A tím jeho sláva i vyvrcholila, protože Mefistofeles zůstal jeho jediným dokončeným dílem.
Z mého pohledu je Boitovo podání Fausta nesrozumitelné, nepřesvědčivé a veskrze podivné. V celé opeře nenacházím jedinou postavu, která by vzbudila můj zájem nebo sympatie. Snad jedině třetí dějství mne pohnulo k nějakým emocím. Markétka v tomto dějství v podání Jany Šrejma Kačírkové byla skvostná a procítěná, dokonalá, uvěřitelná, bolestná. Tehdy a jedině tehdy jsem měl pocit, že slyším opravdovou jímavou hudbu, která vyvolává emoce a dokonce něco sděluje. Tehdy a jedině tehdy jsem cítil to chvění, které na opeře miluju.
Podobná situace pak nastala už jen v dějství čtvrtém, kde byl orchestr velmi silně podpořen krásou a zpěvem operní bohyně Doubravky Součkové, která zpívala Helenu Trojskou. Leč toto antické/božské dějství bylo ve srovnání s Markétčiným výkonem v dějství předešlém, jen prostou výplní, vatou, která děj nikam neposouvala a postrádala uvěřitelnou vášeň.
Sám dr. Faust působí v celé opeře jako nezajímavá postava s nepřesvědčivými motivy. Jeho touha po poznání, stejně tak jako jeho prozření ve finále, ano to legendární Faustovo zvolání “Jsi tolik krásný! prodli jen!”, působí úplně vytrženě, bez souvislosti, naléhavosti a působivosti.
Titulní Mefistofeles je pak v celé opeře sice stále přítomen, ale je naprosto nevýrazný a to i pěveckými party, které pro něj Boito a budějovická režie této opery vyhradily (opera je nastudována ve verzi s několika režijními škrty).
Boitův Mefistofeles na velké ploše svých 4 dějství, prologu a epilogu téměř postrádá děj. Dějství jsou spíše coby obrazy, propojené snad jedině osobou Mefistofela, který zde ale téměř nevystupuje jako skutečně hybná síla. Ono taky není moc čím hýbat. Boitova hudba je sice mocná, burácivá ve velkých plochách, leč za mne postrádá emoce a směřování, chybí jí hravost, procítěnost, melodičnost. Nechytla mne za srdce a nudila téměř celý večer. Samozřejmostí této opery jsou velké sbory, které ale ani na počátku ani na konci nedosahují rajské krásy, o které by měly zpívat a opět mi připadají spíše jako vatová výplň tam, kde se nedostává děje.
Přes všechno tohle mé míjení se s touto operou je třeba říct, že nastudování Jihočeského divadla je mimořádné. Vizuálně nesmírně působivé a na provedení ve Státní opeře v Praze i výborně pěvecky obsazené.
Scéna Petra Vítka se v podstatě nemění, ostatně není to třeba. Průhled z pekla do nebe přes všechny zemské i nezemské sféry může obsáhnout vše. Otázkou je, nakolik bylo užitečné použití modelů motýlů, kteří v jedné části dokonce překážely postavám v pohybu. Snad estetika scény evokující hravost a bezstarostnost a zároveň pomíjivost člověka jako zemského červa. Kukačky pak byly zcela mimo a zbytečné, stejně jako podivné až rušivé hrátky s nehodící se židlí. Leč v celkovém vyznění jsou to drobnosti.
Působivá práce se světly (Daniel Tesař). Krásné kostýmy (Aleš Valášek). Nápaditý a sexy balet (choreografie Martin Šinták). To vše mi pomáhalo zapomenout na hudební nudu předlohy. Když člověk uváží, v jakých minimalistických podmínkách jihočeská opera pracuje, je celý její výkon o to hvězdnější. Bravi tutti.
Z pěveckých partů byly nejsilnější ty ženské – Jana Šrejma Kačírková (Markéta) a Doubravka Součková (Helena Trojská), zdatně jim v menší roli Marthy/Panthalis sekundovala Markéta Cukrová. Italský rodák Paolo Lardizzone coby Faust vládne příjemným a dostatečně silným hlasem. Mefistofeles Františka Zahradníčka byl trochu problematičtější a v některých partech už prostě hlasově nestačil, nicméně celkově to bylo pořád dobré. Navíc postava Mefistofela v opeře opravdu ostrouhala, takže se ani nemá kde blýsknout.
Režisér Tomáš Ondřej Pilař se s předlohou popral dobře a vytěžil z ní obdivuhodné maximum. Znám jej (a vlastně celý tým – choreografie, kostýmy) třeba z výborných plzeňských inscenací Monteverdiho oper a těším se, až si zase budu moci vychutnat jeho režijní umění u jiné předlohy. Jak jsem už zmínil, krom scény a režie, byla působivá i taneční choreografie Martina Šintáka a kostýmy Aleše Valáška.
Zkrátka a dobře, budějčtí se s víceméně s úspěchem vypořádali s Boitovým hudebním odkazem. Publikum Státní opery v Praze milující velkou italskou romantickou operu pak Jihočeské divadlo ocenilo bouřlivými ovacemi a možná jej pošle i mezi favority celé operní přehlídky Opera 2022.
Arrigo Boito | Mefistofeles
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Festival hudebního divadla Opera 2022 – představení ve Státní opeře Praha, 19.3.2022
režie: Tomáš Ondřej Pilař
scéna: Petr Vítek
kostýmy: Aleš Valášek
hudební nastudování: Mario De Rose
Sbor, balet a orchestr Jihočeského divadla a Dětský pěvecký sbor Jitřenka
Giuseppe Verdi Mefistofela slyšel poprvé až v březnu 1879, kdy navštívil představení v Janově. „… Chybí mu spontánnost a melodičnost…,“ prohlásil. „Jen stěží se dá odhadnout, zda Boito obohatí Itálii o skutečně mistrovská díla. Má značnou dávku talentu, usiluje o originalitu, výsledek však zní podivně. Přesto ovšem u něho nalézáme spoustu hudebních kvalit. Vezmeme-li tedy v úvahu směřování jeho úsilí, dá se říci, že se může víceméně s úspěchem vypořádat s natolik bizarním a povýtce divadelním tématem, jakým je Mefistofele.“
Eduard Hanslick, nejvlivnější hudební kritik Vídně druhé poloviny devatenáctého století, věnoval v Neue freie Presse 22. března 1882 prvnímu provedení Boitovy opery ve Vídni (18. března) rozsáhlou a podrobnou kritiku, v níž zdůrazňuje, že si celé dílo důkladně prostudoval i z klavírního výtahu. „… Poté co jsem ho teď slyšel z jeviště, a to ve výtečném provedení, mohu pouze opakovat svůj výrok, že mi Boitova hudba připadá dílem průměrná, dílem je mi protivná, ale jako přetvoření Goetheho Fausta přímo směšná…“
zdroj citací: Jitka Slavíková | Boitův solitér Mefistofeles | 22.1.2015 Opera+