Za kulturou do nejkrásnějšího kraje, kde mají nejkrásnější náměstí (cituji jihočeského hejtmana) na světovou premiéru opery (cituji šéfa českobudějovické opery). Ano, českobudějovičtí mají stále pocit naprosté výlučnosti, to se nezměnilo. Také se nezměnilo nejvíc ošuntělé divadlo, které znám, a které ukazuje, jak macešsky se České Budějovice chovají ke svému opernímu domu. Jo, holt evropské město kultury. Zatímco v jiných městech bývá budova opery takovým tím noblesním kulturním stánkem, v Budějcích se do kulturáku, kde opera hraje, stále chodí zadním vchodem od školní jídelny a čísla na prastarých sedadlech už nejdou přečíst skoro ani s lupou a baterkou.
Ale k věci. Spontánní odpolední rozhodnutí vedlo k návštěvě oné světové premiéry opery, kterou si Jihočeské divadlo zadalo u dua Jan Jirásek (hudba) a Tomáš Jarkovský (libreto). Jan Jirásek je oceňovaný autor filmové hudby (dvakrát Český lev), Tomáš Jarkovský šéfuje královehradeckému divadlu DRAK.
KOMENSKÝ.
To je odpověď o čem, resp. o kom, nová opera je. Ovšem, svým způsobem to tak úplně neplatí.
“Zbrusu nová opera držitele dvou Českých lvů Jana Jiráska, zkomponovaná na objednávku Jihočeského divadla, vás filmovou rychlostí provede neklidnou Evropou 17. století. A zde, na pozadí válečných bouří a požárů, spatříte jeden z nejhlubších lidských příběhů, jaké naše dějiny znají.
O tom, jak v labyrintu třicetileté války, morových ran, náboženské netolerance, osobních tragédií a života v emigraci najít ráj srdce.”
zdroj: web Jihočeského divadla
Tolik informace o opeře na webu divadla.
Proč se v Budějcích rozhodli zrovna pro Komenského, nevím. Bohužel tato informace nepronikla ani do programu opery, ani ji nezmínil v lektorském úvodu k opeře ředitel jihočeské opery a zároveň režisér nastudování Tomáš Ondřej Pilař. Je smutné, jak málo se o motivacích dozvíme z programu, přitom kde jinde, než při světové premiéře by měla být programová brožura plná rozhovorů s inscenačním týmem. Spokojit se tedy musíme s tím, že Komenský je zkrátka velkou postavou našich dějin, která zásadním způsobem ovlivnila i dějiny a současnost Evropy a autoři ji mají nějak zvlášť rádi, nebo ji považují za opomíjenou.
Už při lektorském úvodu mě zarazilo, že to byla spíš přednáška o životě a putování Jana Amose Komenského a hlavně o až puntičkářských detailech, kterých si máme v představení všimnout. Motiv břidlice Komenského náhrobku, panorama Nivnice, Komenského rukopis na šatech hlavních protagonistů, autentická kopie truhly ze 17. století (takovou prý mohl mít i sám Jan Amos! Spojení autentická kopie jsem si nevymyslel, padlo to takto na lektorském úvodu), záznam zvuku zvonů… přehršle jistě obdivuhodných detailů až muzejní sběratelské povahy.
Mé obavy se během večera potvrdily. Opera Komenský je oživlým muzeálním kusem. Obrazy z Komenského života poskládané sice do vizuálně atraktivního a nejspíš tedy i historicky velmi věrného leporela se střídají filmovou rychlostí (až sem pozvánka na představení nelhala), ale jsou totálně neživotné, bez emocí, bez síly vtáhnout člověka a vytvořit si k dění nějaký vztah, předat poselství. Přestože jsou v představení hned dva Komenští – junior a senior, je opera spíš o vnějších dějích velké historie, kterými Komenský na prknech divadla tak nějak proplouvá, nebo je jimi možná zmítán, ale ani v jedné Komenského postavě jakoby nebyl život. Jsou to deklamace frází, citace z Komenského děl, ale Komenský z masa a krve na jevišti není. Ostatně nejsilnější postavou celé opery je podle mého Všudybud.
Jiráskova hudba nezapře filmový styl, ale na operu prostě nestačí. Jsou to velké rozmáchlé ilustrace v notách, které nedávají Komenskému život a ani vlastně neposouvají děj. Ani nemohou. Děj se v opeře Komenský nekoná. Je to sled obrazů, kterým chybí už jen letopočet a uvedení místa, kde se výjev odehrává. Nepomáhají tu ani ruchy, které se do hudby a zpěvu domixovávají, zpěváci zpívají na mikroporty. Prý pro zážitek z nové operní estetiky hodné 21. století.
Je to Komenský ve vizuálně atraktivní vitríně, ale stále “jen” v muzeu, byť bychom mohli říct v muzeu nové generace. Nic proti muzejím, ale opera je zkrátka jiný žánr. Čert vem autentickou kopii truhly ze 17. století, Naardenskou břidlici a zvony z Lešna, já chci avizovaný hluboký lidský příběh, chci ukázat ráj srdce.
Budějovické nastudování je po stránce vizuální atraktivní. Nezapře se tu Pilařův styl a poetika. Spíše než jednotlivým zpěvákům, dává hudba prostor sboru, který je po celou dobu “zapuštěný ve scéně” jako ve školních škamnách. Dva Komenští jsou tu, namísto hlavních postav, jen komentátoři. Jan Amos Senior v příjemném hlasovém podání Jaromíra Noska se drží spíše vzadu a občas dává rady mladému Komenskému. Toho na premiéře ztvárnil Jakub Hliněnský a přiznávám, že si nejsem jistý přesvědčivostí. Na živého Komenského, se kterým budu prožívat jeho putování, tvůrčí nadšení a také životní strázně prostě nestačí zavlhlý pohled k nebi jako z barvotiskových obrázků konce 19. století. Problém ovšem je, že titulním postavám dílo samo moc prostoru nedává, jsou tu poznámkami na okraji velkých dějinných zvratů.
Nejvýrazněji a nejživěji působil na premiéře Všudybud Michala Marholda s jeho děsivým líčením, možná trochu stylizovaným do postavy filmového Jokera. Pěvecky svému partu dostál a do představení se snažil marně napumpovat trochu krve. Spolu s ním pronikla do opery i druhá postava Komenského Labyrintu světa – Mámení. V premiérovém představení ji zpívala Zuzana Koś Kopřivová a jakkoli se snažím nebýt příliš příkrý, její pěvecký výkon byl fyzicky bolestivý. V dvojroli Purkmistra Lešna a Ferdinanda II. se pak představil pěvecky slabší Peter Malý. Jeho hlas bohužel výrazově neseděl ani jedné roli a velké orchestrální plochy ho pohlcovaly, zejména v druhé polovině už prostě nestačil s dechem.
Shrnuto podtrženo, českobudějovický Komenský neurazí ani nenadchne. Doplněn výkladem souvislostí může být užitečným a atraktivním poučením o životě a díle Jana Amose, k lidskému příběhu a silné opeře má ale podobně daleko, jako návštěva přírodovědné muzejní expozice k výletu a pobytu v lese.
Jan Jirásek, Tomáš Jarkovský | Komenský
premiéra 6.12.2023, Jihočeské divadlo
hudební nastudování, dirigent: Jiří Štrunc
režie: Tomáš Ondřej Pilař
scénografie: Marek Kubát a Tomáš Ondřej Pilař
Jan Amos st. | Jaromír Nosek
Jan Amos ml. | Jakub Hliněnský
Všudybud | Michal Marhold
Mámení | Zuzana Koś Kopřivová
Pukrmistr / Ferdinand II. | Peter Malý
Sbor opery JD, Balet JD a Orchestr opery JD
Včera jsem byl na druhé premiéře opery Komenský s hudbou Jana Jiráska. Byl to pro mně velmi emotivní zážitek a podle opravdu nadstandartně dlouhého potlesku i pro majoritu publika. Proto mě zarazila poměrně ostrá kritika „Zdendy“, který má evidentně jiná kritéria. Což je ale úplně v pořádku, neb nemáme a ani nemůžeme mít jednotné vnímání a cítění. V pořádku ale není „Zdenda“, který píše svojí sžírající kritiku po pseudonymem. Každý seriózní kritik se přeci podepíše svým jménem.
A tak mě napadají dvě možnosti. Ta první je, že „Zdenda“ je tak trochu zbabělec, který se bojí veřejně stát si za svým názorem, a ta druhá je, že „Zdenda“ je neúspěšný, nebo méně úspěšný tvůrce a takto si inkognito kompenzuje své zmučené ego. I to se stává…
A ještě jsem chtěl dodat, milý „Zdendo“, že autor hudby Jan Jirásek není původně vůbec skladatelem filmové hudby. Je absolventem skladby na JAMU a primárně skladatelem vážné hudby. K filmu jsem ho až v roce 1997 přivedl já, když jsem ho požádal o spolupráci na hudbě k filmu Nejasná zpráva o konci světa. A to, že pak psal i další filmy, budiž mu ke cti. Zdaleka ne každému se to podaří.
S úctou
Ondřej Soukup
P.S. Od kritičky paní Radmily Hrdinové dostala opera Komenský v tištěném Právu 90%
Vážený pane Soukupe,
děkuji za váš komentář. Jsem rád, že oba ctíme pravidlo odlišného vkusu a vnímání uměleckých děl. Byla-li opera Komenský pro vás velmi emotivním zážitkem, je to jen dobře, přeju vám to. Mrzí mě ale, že mi vyčítáte věci, kterých jsem se nedopustil. Kozí notes není nikterak anonymní. Stačí rozkliknout záložku kontakt a zjistíte, že „Zdenda“ není pseudonym, ale moje jméno. Nejsem neúspěšným tvůrcem se zmučeným egem, který by si chtěl smlsnout na panu Jiráskovi, to ani v nejmenším. Jsem obyčejným divákem/posluchačem, jehož názor/vkus se tentokrát zkrátka neshoduje s oněmi 90 % paní kritičky Hrdinové. S přáním klidného adventu a tvůrčích úspěchů ve vaší práci
Zdeněk J. D. Kozlíček