Betlémy jsou zvláštní kategorií lidového umění, která má v naší zemi dlouhou tradici a která přečkala jak totalitu komunistickou, tak ústup zbožnosti a křesťanství z veřejného života. Nemá smysl tu mudrovat o tom, zda jsme nebo nejsme ateistickou společností, faktem zůstává, že i přes ústup vnějších projevů náboženskosti zůstaly betlémy součástí Vánoc v mnoha našich domácnostech. Betlémy v kostelích jsou jasná věc, ovšem betlémy domácí jsou velký fenomén v našich končinách, který ve světě není zdaleka tak rozšířený. Jestli je něco vánočně specifického pro naši kotlinu, krom Ježíška, pak jsou to určitě domácí betlémy. A nejde zdaleka jen o tradiční betlémářské oblasti – Orlickoústecko, Vysočina (Třešť, Třebíč), Králíky… domácí betlém k Vánocům v Česku prostě patří.
V rámci betlémařiny, jako řemesla, je velkým fenoménem betlém papírový. Není to vůbec novinka. Třeba na orlickoústecku jsou papírové/lepenkové betlémy tradičně vyráběny a stavěny už někdy od 18. století. Ale i třeba na pomezí jižních Čech a Vysočiny lze nalézt staré papírové betlémy. Například Lodhéřovský betlém vznikl někdy koncem 18. století a figurky se přidávaly až do 40tých let století devatenáctého.
Výhody papírových betlémů jsou jasné. Jsou to nesrovnatelně nižší náklady na jejich výrobu a pak samozřejmě náročnost jejich výroby, tedy malování, vystřihování a stavění. S rozšířením tisku pak mohly papírové betlémy nastoupit vítěznou cestu do našich domácností. Česko je v papírových betlémech skutečnou velmocí. Nejde jen o prostý počet, ale také o kvalitu zpracování. To ostatně dokládá i mezinárodní úspěch našich betlémářů z Orlickoústecka pánů Knapovského a Heraina, jejichž betlémům se dostalo ocenění Světové betlémářské asociace.
Podlehněte kouzlu papírových betlémů i vy…
Povídání první: O mechu do betléma
Mezi Ctiněvsí a Černoučkem je les, kde tradičně cestou z Řípu do Kralup vyprávím jednu příhodu. Znáte tu o mechu do betléma? Že ne?
Inu, to jsem si kdysi, nejspíš na základce usmyslel, že si postavím papírový betlém. Opravdovský, od Alše. Koupil jsem ho ve Znojemské v Jihlavě v obchůdku zvaném Caritas, kde prodávali všelijaké ty církevní nezbytnosti (obchod už je minulostí). Zajímal mě jen ten betlém. Vystavili jej vždy před Vánoci do výlohy. Já si ale chci udělat pořádný betlém, ne jen vystříhat figurky. Chci mech a přírodniny, jako to mají u minoritů v tom velkém betlémě u Matky Boží. A tak jsem se v těch mrazivých prosincových dnech vydal na Starou Plovárnu do lesa pro mech. Nasbíraný mech jsem v pokojíčku rozložil na topení, aby trochu rozmrznul a vyschnul. A on rozmrznul.
Nejenom že kapající bahnitá voda zašpinila zeď, topení a koberec, ale navíc se v mechu probudil život. Doslova se rozhýbal. Když to zjistila máma…
No, s betlémářskou modelařinou jsem skončil u písku temperami obarveného písku nalepeného na překližkovou podložku. Betlém jsem hrdě instaloval pod stromeček každý rok. Co na tom, že postavy nebyly moc kvalitně vystříhané a podlepovat je kartonem, nebo aspoň čtvrtkou, se mi tehdy nechtělo.
Dnes už vím, že figurky je dobré podlepit, a taky vím, že mech z lesa potřebuje před umístěním do betléma řádnou péči. Touha být betlémářem je tu pořád. Navzdory tomu, že nepatřím zrovna mezi domácí kutily a zručností nadané jedince.
Snad je to opravdu spojeno s dětstvím, které jsem prožil na betlémářské Vysočině. Každoroční obchůzka velkých kostelních betlémů, toho u minoritů – největšího na Vysočině s pravidelně se střídajícím pozadí Svaté země a Jihlavy od malíře Gustava Kruma – a toho rozměrného figurami u Jakuba. Alšův vystřihovací betlém nebyl mým jediným pokusem. Vystřihoval jsem Ladu nebo dioramatický betlém Přemysla Kubely z ábíčka. Mnohem později jsem si objednal na aukru papírový orlickoústecký betlém Jiřího Knapovského nalepený na překližce.
Povídání druhé: O ousteckých betlémech
K vlastní tvorbě, tedy vystřihování, jsem se vrátil až teď. U kamarádů jsem viděl Lanšperský betlém a rozzářily se mi oči a rozbušilo srdce. Ten chci! Vlastní.
Jak to tak bývá, člověk začne betlémy shánět kolem Vánoc, kdy se jimi začnou plnit internety díky algoritmům sponzorovaných reklam, ale taky na ně, díky bohu, narážíte stále víc nejen v kostelích, ale i ve výlohách, oknech a domácnostech. V mé rodné Jihlavě mají díky práci infocentra slušně našlápnuto.
Lanšperský je webu vyprodán. Ale mají Jiřího Knapovského a jeho orlickoústecké betlémy. Ústí nad Orlicí je zaslíbený betlémářský kraj – papírové betlémy tu mají tradici už od 18. století, páč karton byl z krabic od surovin pro výrobu textilu nejdostupnější a velmi tvárnou matérií. Pravda, jsou i betlémy z vrstev novin nebo notových zápisů. Zdejší řemeslníci odhalili v dlouhých zimních měsících svůj talent a začali se věnovat vystřihování, malbě a stavění betlémů. A právě zdejší oustecká nápaditost ve verzích betlémů je příležitostí pro ty, kteří se rozhodnou připravovat betlém až v době vánoční nebo po ní.
Proč? Inu, protože existují 4 verze. Že je betlém živý, to jsem věděl. Během vánočních svátků v mnohých kostelních betlémech chybí tři králové, ti “doputují” až v předvečer svého svátku 5.1. Ovšem, že existují 4 verze betlémů ousteckých, to jsem neměl tušení. Původně to zdaleka nebyla záležitost jen oustecká, ale právě na orlickoústecku se díky péči místních betlémářů a místního muzea dochovala až podnes.
Vánoční, tříkrálový, hromniční a postní.
První tři reflektují významné a biblicky doložené události Ježíšova dětství. Ve vánočním jsou ústředním výjevem jesličky s narozeným Dítětem – klasika, v tříkrálovém už bývá Ježíš na klíně své matky Marie, dorazili tři mudrci/mágové/králové od východu. Mizí scéna Zvěstování a anděly nahrazuje kometa.
Hromniční je pak spojen s událostí, kterou popisuje evangelista Lukáš. Znát ji můžete pod názvy Obětování Páně, Očišťování Panny Marie nebo Uvedení Páně do Chrámu. Scéna už není betlémská, ale jeruzalémská, protože Chrám byl v Jeruzalémě. Josef nese holoubata a malý Ježíš bývá v rukou starce Simeona. Tomu bylo totiž přislíbeno, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše. Kromě Marie je ve scéně ještě další žena, stará prorokyně Anna.
Poslední verze betléma, název se používá, přestože i v tomto betlémě budeme v Jeruzalémě, je ta postní. Vznikl tak trochu z potřeby ukrátit stále ještě zimní čas v postě a zároveň nenechat usnout krásné betlémářské řemeslo. Scéna se tentokrát soustředí na události Velikonoc a odehrává se v Getsemanské zahradě. I zde, stejně jako u hromniční verze platí, že krajové zvláštnosti – chaloupky, sedláci a místní pamětihodnosti toho či onoho místa – mizí a zůstávají vyloženě reálie orientu tak, jak je betlémáři znali, nebo si je představovali.
A právě hromniční a postní betlém jsem se rozhodl si postavit. Ukrátit si zimu podobně jako dávní betlémáři. Sníh na lyžovačku není, Českem navíc poletují respirační choroby, takže člověk pořád pokašlává a smrká. Ideální čas pořídit pořádné nástroje, lepenku a jdeme na to.
Povídání třetí: O lepence
Jazykové okénko. Sehnat pořádnou kvalitní lepenku není jen tak. Vlnitá se použít nedá, na té už jsem si vyvlnil zuby při vystřihování Frantova betléma. Vlnkovou výplň prostě do rovna neustřihnete a je to pak ostudně okousané. Je potřeba strojní lepenka bez vlnek. V Soběslavi jsem neuspěl, vydal jsem se do Budějc, kde jsem oběhl snad všechna papírnictví. Nejenže lepenku neměl nikdo, ale mnohde na mě civěli, co že to jako chci. Lepenku formátu A3? Někde ten formát přeslechli a nabízeli mi lepící pásku, izolepu. Lepenka je v Budějcích prostě lepící páska. Stejně jako pikador je párek v rohlíku nebo klubalky kolíčky. Nakonec jsem si lepenku, nebo, jak jsem se v Budějcích naučil říkat, karton, musel objednat. Ostatně, potřeboval jsem stejně ještě skalpel, řezací podložku a tunu lepidla a časem taky hobby řezačku na polystyren.
Povídání čtvrté: O mechu na půdě a o tom, že Hynaise jsem znala osobně, v úplně kovovým stavu.
Pamatujete si, jak to začalo? Ano, povídáním o mechu. A pak jsem to zamluvil a začal poučovat. Nebojte, mech se suší na půdě. Dokonce zkouším experimentovat se stabilizací. To abych předešel poletujícím muškám a havěti vylézající z čerstvě přineseného mechu z lesa. V lesích na kamenech a padlých kmenech jsem nasbíral hojně rostoucí travník Schreberův. Běžný mech, ideální pro výplň mezi trámy v roubených chalupách a taky pro betlémaření. Nebo si to aspoň myslím, zatím jsem ho totiž nepoužil.
Objevil jsem v sobě totiž akademického malíře. No dobře, je to spíš “patláma, patláma”, ale myslím, že výsledek rozhodně není špatný. A hlavně se mi zdá, že mech nakonec možná nepoužiju, protože dobře vymalovaný polystyren je paráda. Uvidíme.
Nejdřív to bylo skutečně jen o malování podkladu. Pak jsem ale přišel na to, že správný betlém potřebuje dálinu. Tedy aspoň ten oustecký. Ale nejen ten. Však i ten u minoritů má dálinu – Jihlavu nebo Palestinu, vyberte si. Dálina je pozadí betléma, na desce malovaný výhled do dáli. Betlém díky dálině získá neskutečnou perspektivu. Takový Jiří Knapovský byl na dáliny machr. Jenže jako na potvoru, ani k jeho hromničnímu, ani k postnímu betlému, vydavatel malovanou dálinu nepřipojil. U postního betléma se spokojil s textem: „Můžete domalovat noční oblohu.” Vzal jsem to jako výzvu. I hvězdičky jsem dodělal. Dálina nakonec přibyla i k betlému hromničnímu a taky k ousteckému. Hotovej Hynais.
Inu, posuďte sami.
Povídání páté: O tom, jak se možná rodí sběratelství.
A že se vám těch betlémů zdá najednou nějak víc? Ehm… to tvoření mě zkrátka nějak chytlo. Když ještě není čas na zahradu a nebo když prší, je krása věnovat se něčemu, kde vidíte výsledek takřka pod rukama a ve finále ho nesežerete jako buchtu nebo housky. Betlémaření má, na rozdíl od pekařských pokusů, trvalejší výsledky. Obdivujete práci autora původního betléma a zároveň sami můžete přidat svou trošku kreativity.
Zatím se držím ousteckých betlémařů, ostatně jsou neuvěřitelně produktivní, ale už tu mám i starodávný Lodhéřovský betlém a jeden betlém z Tyrolska. Inu do Vánoc bude ještě tolik propršených a nevlídných dní, které lze strávit se skalpelem, nůžkami nebo štětcem… nebo taky drbáním podlahy a bílením zdi, když vylejete plechovku se zelenou klasikou č. 0530, zelená mat.