Autor: Zdenda

Oheň, voda a triumfující život. Spíme konečně u oceánu, na ostrově poprvé, tak proč si ráno nepřivstat na východ slunce, když už jsme na východním pobřeží. Celé pobřeží je barevné, veselé, upravené, plné zahrad a banánových plantáží a kokosových hájů, cukrová třtina se pěstuje až o něco výš. Každou chvíli přejíždíme potok – lávové koryto. Po čase se vytratí vesnice i sady, bujný les je přerušen ztuhlými lávovými proudy. Tu pichlavá láva, tu rozlitý „asfalt“ , nebo taky velké „kravince“. Každý proud má svůj rodný list, cedulku s datem, kdy se ze sopky vyřinul. Výsostné území jednoho z nejaktivnějších vulkánů světa, Piton de la Fournaise. Poslední erupce? Ehm… včera. Ztuhlé proudy ale už hostí život a zarůstají. V jedné z posledních vesnic na pobřeží je kostel Panny Marie. V roce 1977 láva zničila kus vesnice a dotekla až ke kostelu, proud se rozdělil a kostel stojí dodnes.
A od moře k moři. Zelenému. Čeká nás další primární les, Forêt Bebour a Forêt Belouve takový jurský park. Přejedete po lesní cestě průsmyk a otevře se před vámi hotový Fangorn nebo Starý hvozd. Vlnící se zelené moře přetékající životem. Cesta je částečně po dřevěném chodníku, ale bahnu a loužím se nevyhnete, pro dobrodruhy je tu i verze bez chodníku, taková bahnitá rallye. Odměnou je výhled do Železné díry. Typický Réunion, kolmé mnohasetmetrové stěny porostlé zelení, protkané vodopády padajícími kamsi do mlžné hlubiny.

Nevýhodou tropů je, že hory jsou bez mraků v podstatě jen ráno. A i tak jsou věnčeny závojem mraků. Vzbuzuje to až numinózní pocity, nahoře sídlí božstvo. V případě Piton de la Fournaise je to božstvo značně ohnivé a čilé, za 300 let asi 250 erupcí. Cesta nahoru začíná kolem páté ráno. Vine se pastvinami, které připomínají Evropu na jaře. Žluté pryskyřníky, zrající jahody. Jen při bližším pohledu poznáte, že stromy jsou jaksi neevropské. Pak přijde les kryptomérií a za ním už se cesta kroutí v serpentinách do sedla, kde se otevře pohled na Šmakovu poušť. Obří kráter, mnohokráte propadlý a znovu narostlý, boční krátery, lávové proudy, zvětralá láva, struska, kameny. Tou pouští jedete několik kilometrů k hlavnímu kráteru, který je uprostřed 8 kilometrové kaldery (amfiteátru)starého kráteru. Když sopka odpočívá, dá se vyjít (tříhodinová cesta pěšky) na okraj a pohledět do pekel. Nyní však sopka neodpočívá. Poslední erupce byla před týdnem, takže amfiteátr je uzavřen. Z okraje vypadá vše klidně, jen černé jazyky poslední lávy dávají tušit, že klid je jen zdánlivý

Nemůžeme se jen válet na pláži a čekat až nás sežere žralok, případně šnorchlovat (což znamená plavat žralokovi vstříc a v mém podání si u toho ještě proplachovat nos a dutiny slanou vodou a bojovat s panikou, když mě vezme proud), byť útesy mají neuvěřitelné tvary a ryby jsou barevné jako papoušci (Portman má pravdu, organismy chtějí být krásné). Je třeba zase výletovat. Hory se zvedají hned od moře a lákají třeba k výhledu do cirque Cilaos. To znamená vyjet milionem serpentin (na Réunionu je rovná snad jen pobřežní dálnice) mezi poli cukrové třtiny a skrz malebné vesničky do kryptomeriového lesa Forêt des Makes a tam se otevře Okno, la Fenêtre.

Ehm… psal jsem, že na Réunionu nejsou žádné rovné silnice, ovšem cesta do cirque Cilaos ještě předčila naše očekávání. Několik set serpentin se plazí po úbočí propasti tak, že je to místy sotva na jedno auto, k tomu pár mostů a dva tunely jako díra pod tratí u Světce u Bíliny, jen delší. Do toho padá kamení z mnohasetmetrových stěn nad silnicí a hustě prší. To je cesta do Cilaos. Jistě pochopíte, že má konci jsme si museli dát rum. Rovnou z láhve.

Cilaos. Po bláznivé cestě jsme konečně za tmy našli naše ubytování. Prší. Francouzská meteo hlásí jeden den deště, prý 2 mm srážek. Brzy zjistíme, že její informace jsou stejně mizerné jako ČHMÚ. Ráno nemůžu spát, tak vyrazím na malou obchůzku po okolí, sentier des sources. Asi hodinka kryptomeriovým lesem a mlžným lesem národního parku, kterým je vlastně celé vnitrozemí Réunionu. Neprší a snad ani nebude, říkám si. Bude, celý den! Meteo jen spletl intenzitu. Chacha, 2 mm. Stejně ale vyrazíme alespoň k vodopádu Bras rouge. Vodopád tryská ze skály do hlubokého kaňonu. Lije jako z konve a nás čeká ještě několik set serpentin zpět z Cilaos. Kamenů na silnici přibylo. Podařilo se nám ale pověsit se za autobus, takže úzké úseky jedeme v zákrytu, a taky uvidíme, jak autobus projíždí ty tunely. Úplně vidím podmínky výběrového řízení na dopravce. Autobus se do tunelu nejdřív pořádně nastaví a pak se opatrně zasouvá. Každý centimetr se počítá. Nevím, jestli sem posílají řidiče za odměnu nebo za trest. Oddechneme si až dole pod soutěskou.

Zaslechli jsme u snídaně, že v St. Paul je dnes trh. Ačkoli včerejší dojem z toho města nebyl právě nejlepší, dali jsme mu druhou šanci. Trh ho zachránil, bez něj je to nehezká díra plná podivné směsi obchodů – luxus a vetešárny. Trh je sice zpola suvenýrový, plný zboží s réunionskými motivy z Madagaskaru nebo Bali a vodou nabobtnalé vanilky, ale taky je tam ovocná a zeleninová sekce, lisuje se šťáva z cukrové třtiny, kokosů, smaží se samosy, prodává pečivo, maso a květiny. Jen ceny jsou převážně francouzské. Nakonec nám zabere 3 hodiny. Na pláži fičí a písek se stará o celotělový peeling. Dá se buď uniknout do vody a šnorchlovat v laguně chráněné korálovým útesem před příbojem a žraloky, nebo vyrazit třeba do akvária v St. Gilles a pak ještě do botanické zahrady. Tam vás usvědčí z nedostatečnosti v botanice (třeba když Kozlíček zjistí, že ylang-ylang je strom jako kráva a ne orchidej), no a pak tam taky můžete vidět chameleona, jak opatrně našlapuje v houštině.

Opět azuro, vzhůru do hor a lesů na vyhlídku Maïdo. Rozloučit se s Cirque Mafate. Ve 2000 metrech je chladno a cirque se cudně halí do závoje mraků. Vítr si s ním pohrává a občas jej poodhrne a odhalí vnady. Roches Plate, La Nouvelle, Marla i majestátný Piton des Neiges. Pak už do akáciového mlžného lesa na několikakilometrovou projížďku po Route forestiere des Tamarins a opět dolů po serpentinách mezi akáciemi, kryptomeriemi a pastvinami až k prvním domům a dolů k moři. Poslední koupání a šnorchlování. Vítr fičí od Madagaskaru. Ještě krásná pláž Boucan Canot, která má všechny přednosti jen jednu nevýhodu, není chráněná útesem, a proto je oblíbená i mezi žraloky.

Zmírnění spleenu z návratu aklimatizační pauzou na přestupu v Paříži. Nejdřív ponoření do leknínových tůní páně Moneta a jiných mistrů v Oranžérii a pak posezení v parku. Jsem nadšený atmosférou. Skvělý nápad dát do parku i židle. Každý si uzpůsobí a přenese dle libosti. Někdo sedí radši sám, někdo ve dvou, dají se hrát šachy, pouštět lodičky, běhat, slunit se, povídat si… živý veřejný prostor, na to jsme u nás dost rezignovali, škoda.