Gilgameš a Dido v ND Brno

Ó jak radostné je psát o něčem tak výtečném, jako je brněnská operní dvojinscenace Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas. Brno pro mne opět potvrzuje, že je první a nejprogresivnější operní scénou v naší kotlině, která hluboko za sebou zanechává celou zlatou Prahu. To, že režisér a umělecký šéf opery Jiří Heřman sáhnul po Martinů zřídka hraném kuse z pradávné Mezopotámie, který navíc nebyl nikdy uveden scénicky, a propojil jej s krátkou barokní operou Purcellovou, nebyla vůbec sázka na jistotu, ale odvážný skok do zatuchlých českých vod. Díky tomu se ovšem z vln vynořila bájná Atlantida, o které v Čechách jen tu a tam slýcháme, a na kterou jezdíme za hranice. Přestože oba kusy dělí staletí (Dido a Aeneas je z počátku 18 století, oproti tomu Gilgameš měl premiéru až roku 1958), jejich nadčasové poselství v Brně zní harmonicky a naléhavě právě do dnešní doby a pro všechny. Smysl života, smrtelnost člověka, pomíjivost vztahů. Pokračovat ve čtení „Gilgameš a Dido v ND Brno“

Dido a Aeneas v Rudolfinu

„Cecília, varhanice, hrej, spoj sobě panen více!“, tak vzývá svatou patronku hudby Michna. A i Václav Luks ví, že přízeň svaté Cecílie není k zahození, takže ódu na ni zařadil do první poloviny purcellovského večera v Rudolfinu. A že Cecílie bděla nad jeho průběhem a plesala, jsem si téměř jist. Konečně někdo přišel s nápadem dělat koncertní provedení barokních oper a konečně jsem zase slyšel naživo malebnou anglickou barokní muziku. Jak jsem už zmínil, nejdříve se pělo a hrálo ku poctě svaté Cecílie, v druhé půli jsme pak prožili znovu tragický příběh velké lásky královny Dido k hrdinnému Aeneovi. Vřelé horoucí city se utopí v moři hlubokého smutku. Pokračovat ve čtení „Dido a Aeneas v Rudolfinu“

List první: St. Denis

Hlásí se Francie, jižní Francie, ehm… hodně jižní, zámořská, původně ostrov Bourbon, dnes Réunion. Najděte si Madagaskar, je to na východ do Indického oceánu. Je to taková obří sopka, z níž část je porostlá pralesem a část pořád soptí. Kulturně to bude pro našince z kotlinky šok neb je to multikulti. Průsečík evropského kolonialismu, Afriky a východu – Indie, Čína. Už v St. Denis vedle sebe potkáte kostel, mešitu, hinduistický chrám. St. Denis není žádný zázrak, i když tam je dost stavebních památek na koloniální časy. Krásné vily jsou bohužel ve špatném stavu, jen pár je opravených a v těch většinou sídlí úřad nebo finanční instituce, asi nejvíc jich je na Rue de Paris, která protíná město od moře k botanické zahradě. Pro mě největší zážitek malý trh, kde jsme nakoupili na večeři a dali si dobré indické jídlo. Město je pořádně rozlezlé, jedna osada přechází do druhé a domky šplhají po svazích vzhůru. Všude se dá dostat autobusem, podle mapy. Žel zjistíte, že mapa není vše. Busy příliš nenavazují, jízdní řád je orientační a poslední spoje jedou kolem 19 hodiny. Taxi se dá sehnat s obtížemi jen na letišti. A proto se večer, když nebydlíte v centru, jako my, dost projdete. Místní to asi vědí a proto všichni jezdí autem, takže město je přecpané auty a docela smrdí.
Zpravodajství je zpožděno, neb Réunion zoufale postrádá WiFi.

List druhý: V pralese

Ještě než opustíme St. Denis, vyjedeme si nahoru tím prdítkem, které máme půjčené, do pralesa. Tropický deštný les je jedním z pokladů Reúnionu. Ve spojení s unikátní geomorfologií přinesl tomuto ostrovu zápis mezi světové dědictví UNESCO. Pro mne to je první prales. Průvodce nelhal. Lezeme přes kořeny, přes kmeny, pod kmeny a skrz kmeny. Kolem je neprostupný les. Pochopil jsem slovo „neprostupný“. Od rána s přestávkami prší, vrcholy jsou v mlze. Rostlinstvo všemožných tvarů. Kapradiny, vranečky… mrzí mě, že moje botanické znalosti tropů jsou na bodu nula. Obří stromy jsou visuté zahrady s měkkou kůrou. Dole panuje zelené přítmí. Vzpomínám na Aldissův Skleník.
Pak návrat do civilizace, ovšem s příchutí a vůní. Cukrovar, destilérka, výroba vanilky. Tři poklady Réunionu. Třtinový cukr, rum a vanilka. Poučen o pěstování a výrobě vanilky chápu, proč není levná, ale už vím, že ta místní voní po švestkách a lékořici, zatímco ta z Madagaskaru po tabáku. Výborný rum a exotické marmelády budou naším palivem.
Večer přejezd do srdce ostrova. Tím jsou zdejší cirques. Trojlístek sopečných kalder porostlých deštným lesem. Čeká nás dvoudenní trek do Cirque de Mafate, ten je přístupný pouze pěšky nebo vrtulníkem. Na to se musíme vyspat v tradičním domku v kreolském stylu.

List třetí: Cirque Mafate

Ráno slibuje slunečný den a tak hned po snídani vyrážíme na Col de Beufs, parkoviště je pár set metrů pod sedlem, zhruba ve 2000 metrech, odtud musíme už pěšky. Svět je opravdu plný zázraků, Réunion je nejen mozaika kultur, ale hlavně zde můžete na malé ploše vidět mnohotvárnost přírody. Zatímco Cirque Salazie, odkud jsme vyjeli je vlhký, zde v Mafate začínáme v horském mlžném lese. Kraje obřího kráteru po většinu času obklopuje mlžný prstenec mraků. Les je vousatý lišejníky, kolem cesty rostou stromové kapradiny. V podrostu pak alpinské rododendrony a azalky zastupují fuchsie. Dozrávají jahody, pro Marušku z 12 měsíčků, velké, ovšem nevalné chuti, asi jako holandská rajčata. Za chvíli už ale na mokré planině vstoupíme do bizarního „vousatého“ lesa pokroucených stromů (zdejší endemit Acacia heterophylla). Porost se opět mění, jak sestupujeme. V La Nouvelle, což je jedna z vesnic, která zde funguje, už jsme jako v nefalšovaném suchém mediteránu. Pak přejdeme zvláštní Plaine aux Sables a sejdeme k řece, ta se u tří obřích balvanů záhy propadne vodopádem do hlubokého kaňonu. Ještě musíme další podivuhodnou krajinou vystoupit do místa dalšího noclehu, vesničky Marla. Všechny osady v Mafate jsou přístupné pouze pěšky, elektřina je z agregátů, dopravní obslužnost zajišťuje vrtulník. Pár rodin, které tu žijí, pěstuje zeleninu a ovoce, chová slepice (a hodně hlasitých kohoutů), krávy, kozy, husy, perličky a krůty. Nezanedbatelný příjem je z turistického ruchu, který zde, jako na většině ostrova, zajišťují frankofonní turisté. Čechy jsme zatím nepotkali, Němců jen pár. Žádní selfíčkoví Asiati.
Přespíme zde a ráno si vyšlápneme do sedla s výhledem do třetího cirque – Cilaos, ten nás čeká až za několik dní. Pak už zpátky, ovšem jinou cestou, k autu. Opět letem vegetačním světem s krásnými výhledy na třítisícové zelené strmé stěny se stříbrnými nitkami vodopádů. Auto čeká nahoře v mlze.

List čtvrtý: K Železné díře

Oheň, voda a triumfující život. Spíme konečně u oceánu, na ostrově poprvé, tak proč si ráno nepřivstat na východ slunce, když už jsme na východním pobřeží. Celé pobřeží je barevné, veselé, upravené, plné zahrad a banánových plantáží a kokosových hájů, cukrová třtina se pěstuje až o něco výš. Každou chvíli přejíždíme potok – lávové koryto. Po čase se vytratí vesnice i sady, bujný les je přerušen ztuhlými lávovými proudy. Tu pichlavá láva, tu rozlitý „asfalt“ , nebo taky velké „kravince“. Každý proud má svůj rodný list, cedulku s datem, kdy se ze sopky vyřinul. Výsostné území jednoho z nejaktivnějších vulkánů světa, Piton de la Fournaise. Poslední erupce? Ehm… včera. Ztuhlé proudy ale už hostí život a zarůstají. V jedné z posledních vesnic na pobřeží je kostel Panny Marie. V roce 1977 láva zničila kus vesnice a dotekla až ke kostelu, proud se rozdělil a kostel stojí dodnes.
A od moře k moři. Zelenému. Čeká nás další primární les, Forêt Bebour a Forêt Belouve takový jurský park. Přejedete po lesní cestě průsmyk a otevře se před vámi hotový Fangorn nebo Starý hvozd. Vlnící se zelené moře přetékající životem. Cesta je částečně po dřevěném chodníku, ale bahnu a loužím se nevyhnete, pro dobrodruhy je tu i verze bez chodníku, taková bahnitá rallye. Odměnou je výhled do Železné díry. Typický Réunion, kolmé mnohasetmetrové stěny porostlé zelení, protkané vodopády padajícími kamsi do mlžné hlubiny.

List pátý: Piton de la Fournaise

Nevýhodou tropů je, že hory jsou bez mraků v podstatě jen ráno. A i tak jsou věnčeny závojem mraků. Vzbuzuje to až numinózní pocity, nahoře sídlí božstvo. V případě Piton de la Fournaise je to božstvo značně ohnivé a čilé, za 300 let asi 250 erupcí. Cesta nahoru začíná kolem páté ráno. Vine se pastvinami, které připomínají Evropu na jaře. Žluté pryskyřníky, zrající jahody. Jen při bližším pohledu poznáte, že stromy jsou jaksi neevropské. Pak přijde les kryptomérií a za ním už se cesta kroutí v serpentinách do sedla, kde se otevře pohled na Šmakovu poušť. Obří kráter, mnohokráte propadlý a znovu narostlý, boční krátery, lávové proudy, zvětralá láva, struska, kameny. Tou pouští jedete několik kilometrů k hlavnímu kráteru, který je uprostřed 8 kilometrové kaldery (amfiteátru)starého kráteru. Když sopka odpočívá, dá se vyjít (tříhodinová cesta pěšky) na okraj a pohledět do pekel. Nyní však sopka neodpočívá. Poslední erupce byla před týdnem, takže amfiteátr je uzavřen. Z okraje vypadá vše klidně, jen černé jazyky poslední lávy dávají tušit, že klid je jen zdánlivý

List šestý: Okno

Nemůžeme se jen válet na pláži a čekat až nás sežere žralok, případně šnorchlovat (což znamená plavat žralokovi vstříc a v mém podání si u toho ještě proplachovat nos a dutiny slanou vodou a bojovat s panikou, když mě vezme proud), byť útesy mají neuvěřitelné tvary a ryby jsou barevné jako papoušci (Portman má pravdu, organismy chtějí být krásné). Je třeba zase výletovat. Hory se zvedají hned od moře a lákají třeba k výhledu do cirque Cilaos. To znamená vyjet milionem serpentin (na Réunionu je rovná snad jen pobřežní dálnice) mezi poli cukrové třtiny a skrz malebné vesničky do kryptomeriového lesa Forêt des Makes a tam se otevře Okno, la Fenêtre.

List sedmý: Marmeláda…

Trapný Lonely planet neustále blábolí o úžasné kuchyni. My se stravujeme úsporněji, ona vybraná gastronomie přijde dost draho a pro vegetariány to tu žádný ráj není. Nicméně snídaně jsou zpravidla velmi chutné, byť bageta, marmeláda a ovoce nemusí každému sednout. Jenže není confiture jako confiture. Tady musí být s třtinovým cukrem a exotickým ovocem a třeba ještě s rumem. Tuhle jsme měli domácí ananasovou s vanilkou, banánovou a citrónovou. Dnes jsem poprvé ochutnal chlebovník, domácí pochopitelně. Po snídani jsme šli omrknout zahradu…

List osmý: Adrenalin

Ehm… psal jsem, že na Réunionu nejsou žádné rovné silnice, ovšem cesta do cirque Cilaos ještě předčila naše očekávání. Několik set serpentin se plazí po úbočí propasti tak, že je to místy sotva na jedno auto, k tomu pár mostů a dva tunely jako díra pod tratí u Světce u Bíliny, jen delší. Do toho padá kamení z mnohasetmetrových stěn nad silnicí a hustě prší. To je cesta do Cilaos. Jistě pochopíte, že má konci jsme si museli dát rum. Rovnou z láhve.