Další krásný kousek z dílny ousteckého betlémáře Jaroslava Heraina. Orlickoústecký betlém z roku 2006.
Zatímco pozdější Herainovy práce mají většinou obloukovou dálinu a autor pro ně navrhuje do oblouku i základní desku (betlémy z Orlických hor, Prorubek, Neratova…), tento betlém má ještě dálinu obdélníkovou bez seříznutých rohů. Je poctou autorově rodišti.
Postavy v betlémě jsou poměrně velké, výška až 14 cm. Jak je u Heraina obvyklé, je zde množství stromů a staveb a celý betlém je možné sestavit do krásné krajinné oustecké scenérie. Dálina pak představuje Herainovu verzi veduty města Ústí nad Orlicí od Jana Antonína Venuta.
Rozsáhlý betlém Zdenky Šalomounové z roku 2018. Autorka jej rozčlenila do tří úrovní. V první, nejnižší, jsme svědky Zvěstování, v druhé úrovni se nachází betlémská jeskyně a ve třetí panorama města Znojma.
Betlém je malován pastelem a má díky tomu velmi specifický výraz i barevnost.
Kromě exotických postav z družiny tří králů je zabydlen místními postavami ze Znojemska. Najdete tu zejména charakteristické zástupce všemožných řemesel a nechybí mnoho vinařských výjevů, včetně tzv. hroznové kozy.
Zvyk hroznové kozy je pradávný a do znojemských vinohradů se opět vrací. Je milé, že tuto tradici reflektuje i paní Šalomounová.
Mezi vinařské obyčeje a symboly, které se na Znojemsku v posledních letech úspěšně obnovují, patří Hroznová koza.
Kozel byl už ve starořecké mytologii jednou z podob Dionýsa (v římské mytologii známého jako Bacchus), nejveselejšího z bohů, jenž měl "v popisu práce" příznačně i víno. Dionýsovi se prý také přihodilo, že mu kozel pokálel část vinohradu a přivolal na sebe boží hněv. Ten se pak ovšem změnil v uctívání kozla coby patrona vinařů, když se časem ukázalo, že na "okozlených" keřích révy se urodily nejlepší hrozny. Kovová či dřevěná zpodobnění mečivých rohatců měla pak chránit vinice před všemožnými škůdci i chorobami.
Na jižní Moravě "zodpovídala" Hroznová koza ještě před sto lety za úrodu i za kvalitu vína a z toho titulu se také účastnila vinobraní a dalších vinařských svátků; koza (či kozel) se například vynášela do vinohradu na přelomu dubna a května, účastnila se hotařské (hotař = hlídač vinohradu, resp. pole) přísahy a zarážení hory (zavírání vinohradů) začátkem září nebo hotařské koledy první pátek v novém roce.
zdroj: vinazmoravyvinazcech.cz
Detail „hroznové kozy“ z betléma Zdenky Šalamounové.
Ne, ještě tam nespěchám. V rámci procházení krajinou kolem Bechyně ale poutník narazí právě na tuhle stezku. Onen svět v tomto našem světě vezdejším najdete u Lašovic (severozápadně od Milevska). Stezka začíná v Týně nad Vltavou a měří nějakých 66 km. Ještě že ne 666. Je to stezka naučná, takže pokud chcete, máte šanci se něco dozvědět o místech, kterými jdete.
Protože už jsem si prošel cestu z Týna do Bechyně a z Bechyně do Tábora, nabízí se logicky ještě cesta z Bechyně do Milevska. A ta vede právě v trase naučné stezky na Onen svět. Výhody všech těchto stezek jsou dvě. Dají se ujít za den (30-40 km) a dají se skvěle obsloužit vlakem. Výchozí stanice je Bechyně. O cestě kolem Lužnice a Židovy strouhy jsem už psal, takže teď je čas na tu cestu do Milevska.
Reedice malovaného betléma Bedřicha Josefa Jelínka z Velkého Meziříčí vydaná roku 2024 péčí Romana Horáčka z Varnsdorfu.
Originál betléma pochází z roku 1940, kdy vyšel vlastním nákladem v tiskárně Aloise Šaška ve Velkém Meziříčí.
Zatím první zimní betlém v mé sbírce. Sníh byl výzva. Občas ho betlémáři dělají z vaty, ale to se mi moc nelíbilo, takže jsem nakonec zůstal věrný malovanému polystyrenu. Pravda, v bílé, na rozdíl od zelené, mnoho věcí tolik nevynikne. Nemůžete se vyřádit s květinami a olistěnými stromy. Bílá, modrá, hnědá, to jsou hlavní barvy zimy. Do modré proto ladí i okolek.
K betlému bohužel není mnoho krajinných prvků, omezeny jsou na v podstatě dvě skupiny zasněžených stromů s ptáčky. Dominantou je horácká chalupa, která je spojená s chlévem, hrát si s perspektivou tedy moc nejde. Krajinnou scenérii jsem se pokusil členit do úrovní, přidal jsem dálinu pro navození perspektivy a kouzla zimní krajiny.
Postavy reprezentují různá řemesla a stavy, nechybí ani měšťané oblečení podle poslední módy, muzikanti, ovečky a drůbež. Najdete tu i lesní zvířátka – veverku, zajíce, ledňáčka. Zvláštností a vlastně autorským podpisem není nehistorická, ale naprosto současná (píše se rok 1940) postava sazeče z tiskárny s monogramem A(lois) Š(ašek) V(elké) M(meziříčí).
Bedřich Josef Jelínek působil na přelomu 30. a 40. let minulého století jako profesor na Veřejných odborných školách pro ženská povolání „Světlá“. Reklama v tehdejším Velkomeziříčsku lákala ke koupi textem: „Vánoce se blíží. Připravujte »Horácký betlém« ve školách i doma. Domácnosti na našem Horácku získají na krásné křesťanské tradici a rodinné harmonii.“ Betlém se prodával za 12 korun.
Dvorek kavárny Zrnko. Téměř prázdninový parný den. Sedí se kolem stolečků, takže mizí obvykle formální charakter podobných akcí a rozdělení na posluchače a hosta. V tomto případě hostku. Dlouholetou kmenovou redaktorku Respektu, Silvii Lauder.
Dorazila s předstihem, vlaky prý mívají zpoždění a ona je ráda připravená, tak jela dřív. V publiku obvyklí podezřelí, ale zase i noví posluchači/ čtenáři.
V pasti pohlaví
Tématem jsou ženy. Tedy alespoň podle podtitulu dalšího autorského čtení z cyklu Vino et verbum – Být ženou v Česku není jednoduché – pořádaného spolkem Soběslávka. O tom, ale nejen o tom, je nová kniha V pasti pohlaví, se kterou Silvie úspěšně pronikla nejen na pulty knihkupectví, ale i do českých domácností. Nezbývá než doufat, že čtenářstvo najde odvahu k troše imaginace, jak vyzývá Silvie slovy Timothyho Snydera v závěru této knižní nelichotivé sondy do hlubin nerovnoprávnosti.
Na Dvořákovy Moravské dvojzpěvy mám krásnou vzpomínku ještě z mého posluchačského pravěku z Vysoké u Příbramě. Tam byl kontakt pěvkyň s publikem maximálně intenzivní. Už si nepamatuju, kdo tehdy zpíval. Bylo krásné si ten pocit oživit v novotou vonícím sále Fakulty uměni Ostravské univerzity v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka.
Další z betlémů ousteckého betlémáře Jaroslava Heraina. Nejde jen o charakteristický způsob malby postav, ale také o typické prostorové uspořádání s krásnou perspektivou krajiny ubíhající k dálině.
Základová deska betléma má půdorys do oblouku. Betlému dominuje betlémská „jeskyně“ v podobě hradu/chrámu, což je rozdíl oproti klasické jeskyni v betlému z Prorubek. Líbí se mi, jak tu orientálnost scény Narození evokují palmy na bocích chrámu.
Orlické hory zde jednoznačně upomíná nejen dálina, ale hlavně kostel sv. Matouše, který zná každý, kdo navštívil Deštné, byť zde, v betlémské scenérii, je kostel ještě v plném lesku, který se mu snad jednou navrátí.
Zbrusu nový klenot v Ostravě. Vila Grossmann na ulici 28. října, snad nejdelší ulici v Ostravě. Za opravou luxusní prvorepublikové vily stavitele Františka Grossmanna a jeho ženy Otýlie stojí hodně práce a úsilí. Výsledek patří bezesporu do must see v Ostravě už proto, že je to pro mnoho lidí něco, co nejsou zvyklí s městem s bohatou industriální historií spojovat. Přepychové bydlení přece k černé Ostravě nejde.
Zatím nejstarší kousek ve sbírce. Poslední třetina 18. století. Tak datují nejstarší figurky v tomto betlému z Jindřichohradecka historikové. Pochopitelně můj betlém je reprint vydaný muzeem v Jindřichově Hradci až v novém miléniu. Nicméně to mu nic neubírá na kráse a výjimečnosti.
Východočeská vesnička Prorubky se dočkala vlastního betléma z dílny ousteckého betlémáře Jaroslava Heraina. Jaroslav Herain je mým oblíbeným autorem. Je nesmírně produktivní a jeho betlémy se vyznačují osobitým stylem postav. Stejně jako ostatní betlémáři, má velmi svébytný a na první pohled rozpoznatelný styl oveček. Těm jeho říkám pudlíci.
Miluju Herainovu práci s prostorem, cit pro perspektivu krajiny a nádherné dáliny. Jeho betlémy, podobně jako betlémy Jiřího Knapovského a starších ousteckých mistrů, patří podle mého k tomu nejlepšímu z české papírové betlémářské produkce. Herainovy betlémy vždy nabízejí krom postav i množství stromů, květin, staveb a krajinných prvků, které pomáhají vytvořit krásný prostorový obraz.
