Wroclaw. První dojmy? Je tu málo aut, v centru téměř žádná, nesmí sem. Místo aut parkují v ulicích zahrádky hospůdek, barů a kaváren. Žije to tu dlouho do noci. Pije se pivo, víno. K jídlu obyčejné, ale poctivé věci, třeba sledě, brambory s tvarohem, pirohy, ale třeba i horká opravdová čokoláda. Ceny lidové. Město stvořené k procházkám. Nová prostranství jsou krásně upravená, zejména nábřeží Odry. Spousta sezení, přístup k vodě, jednoduše a nápaditě vysázená zeleň, trvalkové záhony nebo třeba jen velká působivá plocha s ostřicí.
List druhý
Wroclaw, den druhý. Milovníci památek odpustí, bude to hlavně o jídle. Nakupujeme na trhu. To v Čechách neznáme. Nemyslím farmářský trh, myslím prostě trh. Tam chodí běžní lidé, kupují tam maso, zeleninu, koření, květiny…když už jsou utahaní, sednou si do baru. Bar je taková lidová jídelna, ceny jsou tak do 10 zlotých a vaří se královsky. Jdou tam holky na podpatcích i dělníci ze stavby a pouliční muzikanti.
Je vám vedro? Dejte si zmrzlinu, pořádnou, jako na Sicílii. Sice ne do briošky, ale i tak, nabírá se lopatkou, ne tou smešnou odměrkou na kopečky. Čokoláda s višní a tvaroh z hrozinkama. Čokoláda s kousky pomeranče a jahoda s malinou.
Půjčili jsme si kola, ve Wroclawi ideální prostředek. Jsou tu cyklostezky, to taky neznáte. Ne v centru, tam nejsou potřeba, ale na velkých silnicích a nabřežích. Opravdové, ne čáry na silnici. Řidiči zastaví před přechodem.
Svačinka? Velké teplé koblihy – pączky, stojí se na ně fronta. Než se na vás dostane, koukáte, jak se vyrábí, a vybíráte náplň. Jahoda, rybíz, lesní plody, višně, citrón…
A k večeři? Sleď! Sezónní s jahodami, smetanou a koprem. A v medu, cibuli s hrozinkama.
Objezdili jsme toho dost, ale tak nějak tuším, že tady nezhubneme.
List třetí
Trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude a hrozně rychle se množí. Mají vlastní vchod do banky, včetně bankomatu, vlastní orchestr, veslici a kdo ví, co ještě. Ideální lákadlo na turisty. Tomu může propadnout jen opravdový dětina.
List čtvrtý
Jak taky může vypadat nábřeží. Vyhledávaná odpočinková zóna. Korzo k procházkám, posezení, setkání s přáteli, místo her a osvěžení, které vás neomrzí v žádnou denní dobu.
Co se tu ještě dá dělat? Krom jídla, návštěvy až devíti nedělních mší v jednom kostele a hledání trpaslíků? Můžete třeba hledat, kde všude jezdily tramvaje. To pak, stejně jako s trpaslíky, prochodíte (lépe projezdíte na kole) celé město a budete žasnout v jak úzkých ulicích na koleje v dlažbě narazíte. Do zatáčky si někdy tramvaj musela najet, aby to vybrala…
Gilgameš a Dido v ND Brno
Ó jak radostné je psát o něčem tak výtečném, jako je brněnská operní dvojinscenace Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas. Brno pro mne opět potvrzuje, že je první a nejprogresivnější operní scénou v naší kotlině, která hluboko za sebou zanechává celou zlatou Prahu. To, že režisér a umělecký šéf opery Jiří Heřman sáhnul po Martinů zřídka hraném kuse z pradávné Mezopotámie, který navíc nebyl nikdy uveden scénicky, a propojil jej s krátkou barokní operou Purcellovou, nebyla vůbec sázka na jistotu, ale odvážný skok do zatuchlých českých vod. Díky tomu se ovšem z vln vynořila bájná Atlantida, o které v Čechách jen tu a tam slýcháme, a na kterou jezdíme za hranice. Přestože oba kusy dělí staletí (Dido a Aeneas je z počátku 18 století, oproti tomu Gilgameš měl premiéru až roku 1958), jejich nadčasové poselství v Brně zní harmonicky a naléhavě právě do dnešní doby a pro všechny. Smysl života, smrtelnost člověka, pomíjivost vztahů. Pokračovat ve čtení „Gilgameš a Dido v ND Brno“
Dido a Aeneas v Rudolfinu
„Cecília, varhanice, hrej, spoj sobě panen více!“, tak vzývá svatou patronku hudby Michna. A i Václav Luks ví, že přízeň svaté Cecílie není k zahození, takže ódu na ni zařadil do první poloviny purcellovského večera v Rudolfinu. A že Cecílie bděla nad jeho průběhem a plesala, jsem si téměř jist. Konečně někdo přišel s nápadem dělat koncertní provedení barokních oper a konečně jsem zase slyšel naživo malebnou anglickou barokní muziku. Jak jsem už zmínil, nejdříve se pělo a hrálo ku poctě svaté Cecílie, v druhé půli jsme pak prožili znovu tragický příběh velké lásky královny Dido k hrdinnému Aeneovi. Vřelé horoucí city se utopí v moři hlubokého smutku. Pokračovat ve čtení „Dido a Aeneas v Rudolfinu“
List první: St. Denis
Hlásí se Francie, jižní Francie, ehm… hodně jižní, zámořská, původně ostrov Bourbon, dnes Réunion. Najděte si Madagaskar, je to na východ do Indického oceánu. Je to taková obří sopka, z níž část je porostlá pralesem a část pořád soptí. Kulturně to bude pro našince z kotlinky šok neb je to multikulti. Průsečík evropského kolonialismu, Afriky a východu – Indie, Čína. Už v St. Denis vedle sebe potkáte kostel, mešitu, hinduistický chrám. St. Denis není žádný zázrak, i když tam je dost stavebních památek na koloniální časy. Krásné vily jsou bohužel ve špatném stavu, jen pár je opravených a v těch většinou sídlí úřad nebo finanční instituce, asi nejvíc jich je na Rue de Paris, která protíná město od moře k botanické zahradě. Pro mě největší zážitek malý trh, kde jsme nakoupili na večeři a dali si dobré indické jídlo. Město je pořádně rozlezlé, jedna osada přechází do druhé a domky šplhají po svazích vzhůru. Všude se dá dostat autobusem, podle mapy. Žel zjistíte, že mapa není vše. Busy příliš nenavazují, jízdní řád je orientační a poslední spoje jedou kolem 19 hodiny. Taxi se dá sehnat s obtížemi jen na letišti. A proto se večer, když nebydlíte v centru, jako my, dost projdete. Místní to asi vědí a proto všichni jezdí autem, takže město je přecpané auty a docela smrdí.
Zpravodajství je zpožděno, neb Réunion zoufale postrádá WiFi.
List druhý: V pralese
Ještě než opustíme St. Denis, vyjedeme si nahoru tím prdítkem, které máme půjčené, do pralesa. Tropický deštný les je jedním z pokladů Reúnionu. Ve spojení s unikátní geomorfologií přinesl tomuto ostrovu zápis mezi světové dědictví UNESCO. Pro mne to je první prales. Průvodce nelhal. Lezeme přes kořeny, přes kmeny, pod kmeny a skrz kmeny. Kolem je neprostupný les. Pochopil jsem slovo „neprostupný“. Od rána s přestávkami prší, vrcholy jsou v mlze. Rostlinstvo všemožných tvarů. Kapradiny, vranečky… mrzí mě, že moje botanické znalosti tropů jsou na bodu nula. Obří stromy jsou visuté zahrady s měkkou kůrou. Dole panuje zelené přítmí. Vzpomínám na Aldissův Skleník.
Pak návrat do civilizace, ovšem s příchutí a vůní. Cukrovar, destilérka, výroba vanilky. Tři poklady Réunionu. Třtinový cukr, rum a vanilka. Poučen o pěstování a výrobě vanilky chápu, proč není levná, ale už vím, že ta místní voní po švestkách a lékořici, zatímco ta z Madagaskaru po tabáku. Výborný rum a exotické marmelády budou naším palivem.
Večer přejezd do srdce ostrova. Tím jsou zdejší cirques. Trojlístek sopečných kalder porostlých deštným lesem. Čeká nás dvoudenní trek do Cirque de Mafate, ten je přístupný pouze pěšky nebo vrtulníkem. Na to se musíme vyspat v tradičním domku v kreolském stylu.
List třetí: Cirque Mafate
Ráno slibuje slunečný den a tak hned po snídani vyrážíme na Col de Beufs, parkoviště je pár set metrů pod sedlem, zhruba ve 2000 metrech, odtud musíme už pěšky. Svět je opravdu plný zázraků, Réunion je nejen mozaika kultur, ale hlavně zde můžete na malé ploše vidět mnohotvárnost přírody. Zatímco Cirque Salazie, odkud jsme vyjeli je vlhký, zde v Mafate začínáme v horském mlžném lese. Kraje obřího kráteru po většinu času obklopuje mlžný prstenec mraků. Les je vousatý lišejníky, kolem cesty rostou stromové kapradiny. V podrostu pak alpinské rododendrony a azalky zastupují fuchsie. Dozrávají jahody, pro Marušku z 12 měsíčků, velké, ovšem nevalné chuti, asi jako holandská rajčata. Za chvíli už ale na mokré planině vstoupíme do bizarního „vousatého“ lesa pokroucených stromů (zdejší endemit Acacia heterophylla). Porost se opět mění, jak sestupujeme. V La Nouvelle, což je jedna z vesnic, která zde funguje, už jsme jako v nefalšovaném suchém mediteránu. Pak přejdeme zvláštní Plaine aux Sables a sejdeme k řece, ta se u tří obřích balvanů záhy propadne vodopádem do hlubokého kaňonu. Ještě musíme další podivuhodnou krajinou vystoupit do místa dalšího noclehu, vesničky Marla. Všechny osady v Mafate jsou přístupné pouze pěšky, elektřina je z agregátů, dopravní obslužnost zajišťuje vrtulník. Pár rodin, které tu žijí, pěstuje zeleninu a ovoce, chová slepice (a hodně hlasitých kohoutů), krávy, kozy, husy, perličky a krůty. Nezanedbatelný příjem je z turistického ruchu, který zde, jako na většině ostrova, zajišťují frankofonní turisté. Čechy jsme zatím nepotkali, Němců jen pár. Žádní selfíčkoví Asiati.
Přespíme zde a ráno si vyšlápneme do sedla s výhledem do třetího cirque – Cilaos, ten nás čeká až za několik dní. Pak už zpátky, ovšem jinou cestou, k autu. Opět letem vegetačním světem s krásnými výhledy na třítisícové zelené strmé stěny se stříbrnými nitkami vodopádů. Auto čeká nahoře v mlze.
List čtvrtý: K Železné díře
Oheň, voda a triumfující život. Spíme konečně u oceánu, na ostrově poprvé, tak proč si ráno nepřivstat na východ slunce, když už jsme na východním pobřeží. Celé pobřeží je barevné, veselé, upravené, plné zahrad a banánových plantáží a kokosových hájů, cukrová třtina se pěstuje až o něco výš. Každou chvíli přejíždíme potok – lávové koryto. Po čase se vytratí vesnice i sady, bujný les je přerušen ztuhlými lávovými proudy. Tu pichlavá láva, tu rozlitý „asfalt“ , nebo taky velké „kravince“. Každý proud má svůj rodný list, cedulku s datem, kdy se ze sopky vyřinul. Výsostné území jednoho z nejaktivnějších vulkánů světa, Piton de la Fournaise. Poslední erupce? Ehm… včera. Ztuhlé proudy ale už hostí život a zarůstají. V jedné z posledních vesnic na pobřeží je kostel Panny Marie. V roce 1977 láva zničila kus vesnice a dotekla až ke kostelu, proud se rozdělil a kostel stojí dodnes.
A od moře k moři. Zelenému. Čeká nás další primární les, Forêt Bebour a Forêt Belouve takový jurský park. Přejedete po lesní cestě průsmyk a otevře se před vámi hotový Fangorn nebo Starý hvozd. Vlnící se zelené moře přetékající životem. Cesta je částečně po dřevěném chodníku, ale bahnu a loužím se nevyhnete, pro dobrodruhy je tu i verze bez chodníku, taková bahnitá rallye. Odměnou je výhled do Železné díry. Typický Réunion, kolmé mnohasetmetrové stěny porostlé zelení, protkané vodopády padajícími kamsi do mlžné hlubiny.