DEN 1 | PORTO COVO
Mezi Arakisem a Caladanem.
Výhledy závratně dechberoucí, vlny buší a buší. Slunko peče a schovat se není kam. Písek, písek, písek…
Nevěřte průvodcům. Není to úplně easy, bo ten písek vám fakt prověří nohy. Ale občerstvovny, které už měly být zavřené, ještě jedou a zaklínadlo sagrš známe už z Camina. Pítka ve vsích také jsou a fungují. Lidí je dost, takže vyrazte, dokud to nebude procesí.
Rota Vicentina | Fisherman’s trail | Trilho dos Pescadores
DEN 2 | ZAMBUJEIRA DO MAR
Písek, písek, písek… zelený tunely…písek, hodně písku, hluboký PÍSEK…
Znáte to povídání o tom, jak mají Inuité strašně moc výrazů pro sníh, že jo? Tak mi to začínáme mít pro písek. Jo, na začátku to byl jen „ten za*nej písek“, ale teď už rozlišujeme barvu, hrubost, hloubku… je sněhově bílý, hořčicově oranžový, obyčejně pískově žlutý.. hrubší s kamínky, jemný, co vleze všude a boří se do něj nohy, zvlhlý písek u potůčků, které padají z útesů do oceánu, písek s jehličím, písek s akáciovým listím, po tom se dá jít asi nejlíp, hned po písku polňaček a cest k plážím. Ale když lezete do kopce v tom hlubokém, kde každý krok je za kroků padesát, většinou skouzneme k tomu prvnímu tedy „tomu za*nýmu písku“.
A jo, pak jsou tu ty útesy a oceán. A to jeden zapomene i na ten písek. A ty výhledy z postele, ty vám žádnej Hilton nenabídne.
DEN 3 | ODECEIXE
Magická rána, kdy slunce vyhání mlhu na oceán.
Dnes překvapivě méně písku. Více zelených tunelů, potoků, polních cest a borových lesů. Trochu víc nahoru a dolu, jeden lehce exponovaný úsek. Ale zatím nic z avizovaných problémů pro nás, co máme závratě i na žebříku.
Zase nadherný výhledy, sem tam něco aj nesměle kvete a nad tím vším se vznáší vůně ovocného komprimátu. Aspoň tak pravil Carlito. Od původních verzí s libečkem a magi je to trochu posun no. Asi proto nám k večeři dali jako pozornost bonbóny. K chobotnici se to hodí.
No a abych nezapomněl, na závěr dne jeden Oklika. Velký Oklika hodný Ibsena. Možná se dá přebrodit, ale my s klasickým vzděláním (diplomy už si chystám u Fíly) velké okliky prostě odcházíme, bo takový je život. Obejdi! Poutní imperativ Odeceixe. Prostě ta řeka holt teče tak blbě, že jo, a ten most je kuva až tak daleko ve vnitrozemí, že jo… Obejdi! Kilometry sem, kilometry tam.
Oslík pozdravuje a my jdeme do hajan, bo už zhasli.
Po večerce následují chytré rady pro cestu:
1) Pískové návleky fungují a vyplatí se, ale dá se jít i bez nich.
2) Co bych naopak rozhodně doma nenechával jsou hůlky. Jednak pořádný poutník chodí už od nepaměti s holí, jednak je to do tý pouště praktická opora.
Do fotek přidávám i zábavný moment ze seriálu „A vstanete potom?“ To je pro nás v Klubu 40/50 už taková podstatná otázka. Leč škarohlídům vzkazuji, že teda jo, i s tím batohem!
DEN 4 | ALJEZUR
Dostáváme se do úseku, kde nadšení poutníčků vázne. Davy už se nekonají. Sice jsme narušili ten oficiální itinerář, pokud něco takového existuje, takže by se to dalo svést na ranní vstávání a delší etapy, ale není tomu tak. Jak cesta opustí pobřeží, zájem opadá. Je to samozřejmě trochu klišé, ale platí Carlitovo: „Camino chodí babky, co se modlí, Fisherman’s trail selfíčkáři s ledvinkou, co chtějí mít líbivou fotku s oceánem.“ A já dodávám, že má pravdu, byť teda tady chodí mnoho žen, single, v párech i skupinách.
Nicméně nestěžujem si. Naopak. Dnes je to pestřejší a víc Camino. Mění se krajina, všechna místa nejsou zrovna na titulní stránky časopisů, ale „vo tom to je,“ to říkám já.
Jdeme mezi batátovými poli a borovými lesy. Mimochodem, zdejší batáty se servírují jak k chobotnici, tak jsou přísadou do svátečního koláče, za který jsme dnes dali majlant. No a jako za mě dobrý, fíky, rozinky… ale vcelku hipan.
Pak taky kus cesty podél asfaltky, ale po třech dnech na pískovišti, je chůze po asfaltu osvěžující, i když teda kolem mega-divného mega-rezortu plného apartmánů a sterilního designového bydlení, zatímco domky v malebném středověkém městečku zejí prázdnotou.
Ale nemylte se, pobřežní Hilton už na nás čeká… Carlito furt říká: „Až dojdeme do ubytování.“ To je taková slovní hříčka, která znamená asi toto: Až dojdeme někam, kde už fakt nebudeme moct a bude tma a postavíme stan.
DEN 5 | ARRIFANA
Noc poblíž Amon Sul. Přímo na místě jsme si spát netroufli. Z místa samého, což je bývalá maurská pevnost, je výborný výhled až ke svatému Vincentovi na jižním cípu země a take na sever. Není tedy divu, že strážní věž stála právě tady.
Cesta dnes trochu pobřežím a víc vnitrozemím. Lesy voňavé borové, sem tam korkáč, a to já zase závidím, bo z tý kůry se dělají krásný betlémový skály. Lesy fujkove blahovičníkové, o těch jsem psal už kdysi na Caminu z Lisabonu. Vypečená pole, sem tam zemědělská usedlost. Ono osídlení je tu takové dost roztroušené. Jen jedna ságrš/superbock pauza, kde se slezou všichni poutníčci od severu a od jihu a chvíli relaxují. Dnes víc lidí a s víc opravdovýma batohama, takže v ranku hodnocení dobrý. Na cestě se ale víceméně střídavě stíháme jen s jedním poutníčkem a toho opustíme, když dáme vale jeho běžeckému tempu a rozhodneme se jít poslední kilometry po pláži. Jo plážovej písek je totiž ten nejlepší. Po tom se chodí dobře a nožičky jásají. Akorát bacha na kámošky měchýřovky.
Vyhlašujeme sanitační den a jdeme odrbávat krustičku. Tak pa a zítra zase všichni…
DEN 6 | CARRAPATEIRA
Dnes zase trochu Tolkiena.
Začali jsme neočekávaným dýchánkem v dánsko- kanadsko- nizozemské společnosti. Fakt trochu jak ve Dnu Pytle. Jen přemýšlím, kdo byl ten brýlatý funny stařík na druhé straně stolu, který si balil sendvič na cestu.
Nakonec jsme na tu partu loudavých trpaslíků nečekali a vyrazili sami.
Pláž se surfaři a pak jak horská dráha nahoru a dolu, a nahoru a dolu, a nahoru pobřežím… a tu jsme potkali Šmaka. Ležel si tam líně, tlamu v chladivých vlnách, které dnes byly klidné a téměř konejšivé, je-li jeden drak. Navzdory větru. Ten fučel až na větrovkovou teplotu.
No a za spícím Šmakem už to bylo trochu vnitrozemí, trochu les, Vila do Bispo s Aldi a kafem a sympa barmanem v bistru a pak to přišlo. The Desolation of Smaug, tedy Šmakova poušť. Úplně hnusná, energii vysávající pustina. Přemýšlím, zda jsem kdy šel hnusnějších deset kilometrů. Bizarní vysušený konec světa, kde by z fleku mohli točit dystopická dramata. A na konci… na konci prostě konec. Konec světa! Maják São Vicente a víc nic. Konec světa! Cesta tam končí, zbývá Cesta zpátky.
Nepůjdeme už přes Šmakovu poušť, ale oklikou po pobřeží.
Ale to zase až zítra. Dobrou noc.
DEN 7 | SALEMA
Jakože dneska kus fujkovou vypraženinou, kde už i ty quintas museli opustit, pak krásný pobřeží, aj borový lesy, ale… ale furt nahoru a dolu a nahoru a dolu až jsme to zapomněli počítat. Leze se ke každý hipísácký pláži a pak zase šutrama nahoru ke každý zřícenině a pak zase dolů k pláží a pak… Obava ze zhoršení počasí a fakt neskutečný ceny ubytování nás dohnaly k tomu, že jsme zase trochu spojovali etapy a tentokrát Toníček fakt přecenil síly a podcenil náročný terén. Jako jo, měl jsem dnes po tejdnu na nohou nejednu krizi a chtěl jsem s tím seknout. Von Hospodin věděl, proč sedmej den odpočíval a netahal se deset hodin někde po jihu Portugalska.
Takže jestli můžu doporučit, fakt si na ten jih dejte klídek a klidně tři dny a nesnažte se to uhnat za dva, resp. jeden a půl.
Jdeme na víno, dneska si ho zasloužíme. Zase.
DEN 8 | LAGOS
Posledních pár kilometrů je spíš už jen vycházka po pobřeží. V zádech máme frontu, co přináší změnu počasí, vítr a déšť. Na počasí jsme teda měli neskutečný štěstí. Intenzivnější tempo se vyplatilo, i když teda lezeme jak šneci a nějak to na nás celé dolehlo plnou vahou písku a kilometrů.
Teď už jen ráj mezi lahvemi skvělého vína
SUMMA
Myláčkové, asi bych vám měl shrnout, jaký to putování bylo, že jo.
Inu, není to Camino, je to prostě turistická cesta po pobřeží. To byl asi hlavní kámen úrazu, resp. nenaplněný očekávání. A uznávám, že to je můj problém. Akorát touhle optikou tu cestu posuzuju.
Takže… nečekejte žádný velký zdravení a srdečnosti. Prostě většina lidí, co jsme potkali, vám ani neodpoví na pozdrav. Jde si tak každý sám pro sebe. Dost lidí to navíc nechodí celý a já jim vlastně trochu rozumím, i když si říkám, že je to jednou Vicentina, tak by se to mělo jít až k mysu sv. Vincenta, i když ten řekněme předposlední úsek před mysem je fakt hnusnej.
Není tu nic jako poutnický ubytování. Naopak, ubytko je vesměs dost mastný, protože civilizace spočívá hlavně v plážových koupacích a surfařských bydleních. Několik tisíc za noc je úplně normální (extrém byla nabídka přespání za 35 tisíc), ale očima poutníka, který chce postel a sprchu a ráno vypadnout, je to nenormální. Chcete-li to tedy pojmout jako putování, doporučuji stan. To vám zároveň umožní i flexibilnější úpravu etap.
Chození v písku je fakt vyčerpávající. Chození nahoru a dolu po pobřeží taky. Nepodceňte to.
Návleky do písku se hodí a fungují. Hůlky vám dodají stabilitu.
Teď v listopadu fungovalo ještě dost podniků i na plážích, ale radši si moc nemalujte, že co pět kiláků něco bude. Ve vsích a městech (je jich jen pár) jsou veřejná pítka a vesměs fungují. Bistra a kavárny jsou často zařízené na surfaře a dovolenkáře, takže otevírají až v devět nebo později. Ranním ptáčatům, ostatně, kdo vydrží spát ve stanu dlouho, to může komplikovat rána. Vstávat s tím, že na nejbližší kafe a zapečený chleba je to 14 km, může být trochu mrzutý. Ale dá se. Jsem toho živoucím důkazem.
Ceny jsou plus mínus všude stejné (pivo kolem 3 EUR, tosta/sande čili toast nebo sendvič čili zapečené, až vám máslo poteče po bradě, nebo suché kolem 3,5-4 EUR, kafe 1,2-1,5 EUR). Občas (spíš vzácněji) někde na pláži dál od civilizace ulítnou (extrém bylo pivo za 6 EUR). Jídlo jsme s sebou netahali, jen pár pohotovostních tyčinek. Voda nebyla problém, vždycky během dne někde doberete.
Koupání v oceánu je spíš takové oplachování, bo vlny jsou slušné a teplota v listopadu už není nijak lákavá, leč upocené a utahané tělo vám poděkuje a nožky zaplesají. Před Almograve jsme potkali aj funkční venkovní prádelnu, kde se dalo před vstupem do obce pěkně opláchnout.
Toaletní papír a ubrousky! Proč o tom píšu? Protože to je mor týhle cesty, ale vlastně trochu i obecný mor stezek v krajině. Na Rota Vicentina potkáte nesčetněkrát upozornění, že si toaleťák máte odnášet a že je to odpad. Asi bych nebyl tak přísnej, vždyť komu se chce ve vedru nosit na batohu použitej toaleťák, že jo? Ale! Už ve Starém zákoně v knize pokynů zákazů a příkazů Deuteronomium se ve 23. kapitole píše: „Vně za táborem budeš mít vyhrazené místo, kam budeš chodit na stranu. Mezi svým nářadím budeš mít kolík. Než si venku dřepneš, vyhrabeš jím důlek a své výkaly zase přikryješ.“ Na Rota Vicentina se chodí vesměs v písku, takže ta podoba pouštními národy je jasná, vyhrabat důlek jde snadno a zakrýt vše, včetně toaleťáku, který je dnes už docela obstojně rozložitelný, je to nejmenší, co můžete udělat pro přírodu a vzhled celé stezky. Bílé kapesníčky a toaleťáky tak nemusí vlát na každém keři. A ano, chodit na stranu se neříká jen tak, znamená to jít stranou, tedy trochu dál od stezky, že jo.
Nejvíc líbila první část od severu, tak tři dny pochodu. Užíváte si krásný pobřeží a písek vás ještě tolik neštve, i když tam jdete v podstatě furt pískem. Podobně hezký, míň pískový, ale zase víc nahoru a dolů jsou části na konci, úseky mezi Sagres a Luz. Mys sv. Vincenta je krásný, ale tam si můžete zajet busem ze Sagres a pochodit si to kolem, aniž byste museli tou hnusnou částí z Vila do Bispo. Berte to jako tip, pokud se vám to nechce jít celé. Já bych vám to dokonce doporučil.
Určitě to bude celý barevnější na jaře, budou orchije a česneky a bude to zelenější. V létě na to zapomeňte, bude to k nepřežití, většina je beze stínu.
Celkově to bylo náročný, ale osvěžující, už jsem potřeboval zase jít něco delšího. Osobně nemám rád takový to žebříčkování typu nejkrásnější pobřežní trek, takže tohle o tom nenapíšu, byť krásný místa tam bezesporu jsou a ráno, když mlha tekla z pevniny do oceánu, bylo prostě neuvěřitelný. A to přesto, že tahle ranní vlhkost vám totálně zmáčí stan jako nějaký liják. Naštěstí jsme to zvládali přes den dycky někde dosušit.
Díky Kájo, žes mě taky někam vytáhl, přežils to se mnou a neshodili jsme se z útesu.
Jo, a taky, že jsme měli neuvěřitelný štěstí na počasí, včetně dnešního, téměř posledního únikového letu před Charlesem, který zasáhl Portugalsko. Naštěstí to vypadá, že snad vítr nebyl tak šílený a problémy působí hlavně mega intenzivní srážky.
PS: přípravy na bouři Charles vypadaly, alespoň okem turisty zodpovědně. Jednak přišly informativní SMS všem v oblasti, aniž bychom se museli registrovat v nějakém systému, a třeba v Lisabonu vyčlenili několik stanic metra na nocleh pro lidi bez domova. Ehm… možná by nám v tom metru bylo líp, než v tom hostelu… Ale o tom zas někdy jindy.