Po nepříliš povedených hudebních číslech vánočního času jsem si v novém roce spravil chuť.
Mesiáš.
Pravý lék na všechny zpackané hudební produkce. (Tedy pokud je ovšem provedený dobře.) Vůbec se nedivím, že kolovaly zvěsti o tom, že tohle oratorium přece ten Händel nemohl napsat sám jen tak a ještě k tomu za necelý měsíc! Nene, to samy Prozřetelnost a Moudrost vedly jeho myšlenky a vytvořily dílo hodné oslavy Hospodina.
Mesiáš zdaleka není jen nejznámější “Aleluja”, které snad aspoň v některé z úprav slyšel a zná každý. Mesiáš je Händelovo geniální hudební dílo na Charlesem Jennensem mistrně uspořádané biblické texty. Takový posilující hudební bujón evangelijního poselství – kdo má uši slyš, je tu dobrá zpráva pro všechen lid.
Za jednu dojmologii budějcké světové premiéry jsem to už schytal a stejně si nedám pokoj.
Vánoční koncert opery Jihočeského divadla naprosto zapadá do tradičních a milých akcí, kterými je prošpikována adventní doba. Přestože v našich končinách většinou vítězí zpívání koled a Rybovka, k nejhranějším kusům vánoční (ale i velikonoční) muziky patří po zásluze Händelův Mesiáš. Proto patří jihočeské opeře díky za to, že po tomhle krásném a důstojném oratoriu sáhla, byť, přiměřeně svým možnostem, jen ve velestručném výtahu.
Pořád ve mně bouří a pracuje to veřejné projednání průmyslové zóny. Vlastně ani ne tak kvůli procesu EIA, ale spíš kvůli tomu, co to vypovídá o městě a všech těch, kteří se často bijí v prsa, jak jim jde o občany a komunikaci.
Veřejné projednání byl další střípek do mozaiky, kterou si už nějaký ten rok, co řeším průmyslovou zónu, skládám. Není to jen o zóně, ta však do velké míry obnažila, co je v našem městě shnilé.
“Sdělení obsahuje převážně domněnky, nikoliv informace založené na faktech, je tendenční, kritizující a cílené proti radě města. Často zmiňuje spol. EXPRIN Property s.r.o. a vrhá špatné světlo jak na radu města, tak na tuto společnost. … Uveřejnění sdělení s reakcemi by vedlo k dohadům na stránkách Hlásky, které by navíc nebyly srozumitelné pro občany.”
— citace ze zamítavého stanoviska redakční rady radničního periodika Hláska k článku Nečekejme, jednejme.
Všimli jste si někdy, že v Hlásce se až na výjimky nedočtete kritické příspěvky? Nepřišlo vám to divné? Hlásku přece platíme všichni z našich daní a ještě jsme nuceni si ji kupovat za, snad symbolický, ale přesto peníz. A co dostáváme? Krom jistě užitečného koktejlu informací o kulturně společenských a sportovních akcích ještě notnou část radniční propagandy maskované zpravidla do sdělení pana starosty nebo do tzv. objektivních reportáží podepsaných redakcí.
Přelom května a června mi poslední roky vyplňoval projekt GraffitEko. Loni, ačkoli jsem čekal hladký průběh, to byla díky některým radním a panu starostovi bojovka. Letos jsem se těšil, že se vrhneme se školami do míst, kde se vyhneme žadonění o souhlas města s malováním na čtyři plechové piksly. Jenže přišel virus a pořádně nám tím zamíchal. A nejen virus, přišlo také oznámení Krajského úřadu, že pro plochy vyčleněné územním plánem města Soběslavi jako průmyslová zóna je tu smělý obří záměr.
Jenže o tomhle záměru se moc nemluvilo. Město ho podle zákona oznámilo na vývěsce. Znáte tu scénu ze Stopařova průvodce po galaxii, kde se pan Dent dozví, že jeho dům je určen k demolici, protože tudy povede dálnice? Protestuje, ale dozví se, že už je pozdě, protože oznámení bylo vyvěšeno, co na tom, že kdesi ve sklepě, a on nevznesl žádné připomínky. Smůla.
Po kritice a vzniku petice se informační kanály města opět otevřely a vypustily… inu, co vlastně vypustily?
Jeden by čekal, že se konečně dozví ty tolik proklamované přínosy projektu. Místo toho další kondicionály a zastírání skutečnosti. Tedy přesněji kondicionály u těch kritizovaných věcí, pozitiva, ta jsou přece, milí občané, jasná. Nevidí je jen hlupák.
Tedy znovu. Ve zjišťovacím řízení EIA je jasně popsaný projekt. Ano, je to návrh, mnoho věcí v něm není konkrétních, ale mnoho ano. Zopakujme si znovu, co je v něm psáno. Tentokrát sáhneme do části G, která se jmenuje všeobecně srozumitelné shrnutí netechnického charakteru. Zde se píše: Předmětem oznámení je novostavba 4 hal sloužících pro lehkou výrobu a skladování se souvisejícími objekty (zpevněné plochy, vrátnice, sprinklerovny, areálové rozvody, retenční objekty – suché poldry, dopravní napojení kruhovým objezdem, přeložky stávajících sítí atd.). Výrobní a skladové haly jsou navrženy jako 4 obdélníkové objekty o celkové zastavěné ploše 71 796 m2 (hala A má zastavěnou plochu 13 809 m2, hala B 19 948 m2, hala C 21 562 m2a hala D 16 477 m2). Celková plocha záměru je 20,3908 ha (40 % z této výměry činí zeleň). Součást jsou i parkovací plochy s celkem 789 parkovacími místy pro osobní automobily, 97 nákladními doky a 3 podélnými stáními pro nákladní automobily u haly B.
Dálnice je mnohdy přednost, řekněme oblíbeným jazykem projektových SWOT analýz – příležitost. Záleží na nás, jak tu příležitost uchopíme a zda ji někdo neuchopí za nás.
Bohužel v Soběslavi ji uchopili za nás, podobně jako v nedalekém Ševětíně. Uchopili ji investoři, budovatelé skladišť a překladišť, logistických areálů, které jsou vzletně označované jako parky. Ono, když něco nazvete park nebo galerie, tak to hned vypadá líp než překladiště/skladiště nebo nákupák.
Včera jsem u kamaráda Štefana zachytil na instagramu nádhernou fotku. Zrušená miska s osením. Však je po Velikonocích.
Nene, Velikonoční čas trvá až do Letnic. A vlastně ani to ne, Velikonoce jsou s námi stále v každé neděli. Z ruštiny si pamatuju už jen dětinské říkačky, ale taky slovo pro neděli – воскресе́нье (vzkříšení). Ta zrušená miska s osením ukazuje prostý obraz každodenního vzkříšení v obyčejných věcech.
Napadla mne zcela jasná podoba s monstrancí.
Jakkoli mám velmi rezervovaný postoj k uctívání proměněné hostie, jsou monstrance budící úžas a pokoru. Jednou z takových je monstrance ze Želivského kláštera. Je to pár dní, co jsme si připomínali výročí přepadení klášterů v rámci tzv. Akce K v dubnu roku 1950. V Želivském klášteře, kterým byl jedním z míst internace řeholníků, vznikla monstrance z plechovek a skla. Z odpadů, které měli věznění řeholníci k dispozici v kuchyni, vznikla díky zručnosti lidských rukou, díky lásce, víře a naději nebývale krásná monstrance. Byla k vidění v rámci výstavy Vrchovina, Krabatina, Mrchovina – solitéři Vysočiny v Humpolecké 8smičce a také v samotném klášteře v Želivě. V 8smičce byla působivě instalována v temnotě, jen dnem od sklenice procházelo světlo. Lunula, srpek měsíce, kam bývá umisťována proměněná hostie, byla prázdná. Vlastně nebyla… byla plná Světla.
Druhá taková monstrance vznikla náhodou u Štefana, když vyklopil misku s osením. Živá, propletená, vystřelující zelené paprsky. Monstrance ukazující Vzkříšeného ještě ne v chlebu, ale v zrnu. V zrnu, které se nám dává.
“Což dost na tom na tom není, že v jejich dlaních zrno čeká na spasení a květ z něho unese celou oblohu.” zpívá přece Kristus v Legendě z dýmu bramborové nati od Bohuslava Martinů.
Pro únorové dny, snad symbolicky, připravili zcela novou operu o Stalinově pomníku na Letné. Monument. Sešlo se k tomu tvůrčí duo zkušených mistrů. Marko Ivanovič a David Radok. A povstal z toho mimořádný kus, který stál za vidění, už pro tu odvahu pustit se do něčeho takového.
Již po několikáté zaznělo toto slovní spojení na jednání zastupitelstva a z nepochopitelného důvodu již poněkolikáté bez diskuze zapadlo do ztracena. Nebyla zodpovězena ani otázka z pléna veřejnosti, byť samozřejmě nevymahatelná, proč více než polovina zastupitelů hlasovala proti.
Participace, tedy podílení se, je vyjádření ochoty a touhy po spolupráci ze strany vedení města, je to podaná ruka. Naše město je komunita (odtud je i slovo komunální, např. politik) tedy společenství, participovat pak znamená podílet se. Ze zkušeností víme, že je zcela zásadní a prospěšné, aby občané měli zájem o dění v obci, protože jen tak vyroste zdravá obec, která je živá a rozvíjí svůj potenciál. Opravdu kvalitní komunální politik hledá nástroje, jak co nejlépe zapojit občany do správy obce. Participace je jednou z možností.
