Monument

V Brně se nebojí nových věcí.

Pro únorové dny, snad symbolicky, připravili zcela novou operu o Stalinově pomníku na Letné. Monument. Sešlo se k tomu tvůrčí duo zkušených mistrů. Marko Ivanovič a David Radok. A povstal z toho mimořádný kus, který stál za vidění, už pro tu odvahu pustit se do něčeho takového. 

Monument není o kusu žuly, jakkoli obřím, je spíš o tom, jakou přítěží se tenhle kus žuly může stát a jak obstojí či neobstojí tvůrčí zápal, mistrovství a rovná páteř pod tlakem mas a odlidštěného režimu. “Bez tvůrčí práce a mohutného rozmachu aktivity lidu bychom nedosáhli žádného z oněch velkých úspěchů naší výstavby, jíž jsme denně svědky,” praví 1. tajemník hned na začátku opery ke shromážděným masám a vy v tu chvíli víte, že to je přesně naopak. Že to, co je opravdu tvůrčí skončí jako návrh jednoho ze sochařů. Střepy, basa, nakládačka. Vlastizrada!

Monument je příběhem tvůrce Stalinova pomníku Otakara Švece. Je příběhem marnosti, na jehož konci jsou dva vyhaslé životy a pomník, který se, ač měl stát na věčné časy, promění v prach a hromadu sutin.

Opera byla napsána na míru Janáčkovu divadlu. Přestože je to opera o jednom dějství a jedenácti krátkých obrazech a přestože její jazyk je velmi úsečný a hudební část velmi úsporná, je to opera s monumentální scénou. Podle mého je právě vizuální stránka tím nejsilnějším, co opera nabízí. Rozlehlost, bezútěšnost, tísnivost a v podstatě absence soukromí tu mimořádně silně působí. Scéna i kostýmy jsou víceméně uniformní, zašedlé, lidé se slévají v masy a nad tím vším zlověstný rudý úsvit.

Pro obsazení hlavních rolí sáhli autoři neomylně po Svatopluku Semovi a Markétě Cukrové. Oba jsou, nakolik jim to libreto umožňuje, vynikající a to jak pěvecky, tak herecky. Dobré jsou i všechny tři sbory (Sbor Janáčkovy opery, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno).

Bohužel přes všechny tyto předpoklady opera moje očekávání nenaplnila. Jsem konzerva a úplně jsem se nepotkal s hudební stránkou. Navzdory několika povedených scénám, kdy hudba opravdu působila mocně (zejména první obraz), si z ní nepamatuju vůbec nic. Zkrátka to nebyl můj šálek čaje.

Větší slabinou celého kusu pro mne ale zůstává libreto. Atmosféra houstne, je mučivá, divák ví, k jakému to spěje konci, a přesto v těch klíčových chvílích přijde komický moment, groteskní škleb, diváci okolo vás se začnou smát a síla těch nastřádaných emocí je najednou pryč. Katarze se nekoná. Libreto mi bránilo proniknout k postavě sochaře, nedokázal jsem s ním prožít plně jeho příběh. Příkladem budiž druhý obraz odehrávající se v ateliéru. Tři silné postavy, Sochař, jeho žena a jeho kolega. Zde je zásadní souboj o samu podstatu – tvorba a svoboda vs. zajištěné živobytí. A tu libretista vloží do úst sochařově ženě slova: “Ty náš malý Mefisto…”. Hledištěm zašumí smích a celá dramatičnost situace je pryč. Podobných situací je v opeře bohužel víc. Je to snad záměr autorův, který má dosvědčit absurdnost a grotesknost celé situace a snad trochu ubrat patos, ale já jsem v těch momentech ztratil zájem o dění. Zbyla mi jen slova metařů: “Papíry, flašky, vajgly, smrad, špína a smetí, odpad a odpadky, zbytky a ostatky našeho bytí.” Sebevražda sochařova mi pak byla zcela lhostejná.

“Je to všechno stejně marné, omrzí být dobrý, omrzí být špatný,” zpívá v Janáčkově Věci Makropulos Elina, ale tam, tam je to síla. V Monumentu je to jen další chleba s tlačenkou a tu já nerad.

Monument | ND Brno 29.2.2020

autor: Marko Ivanović
hudební nastudování: Marko Ivanović
dirigent: Marko Ivanović
režie: David Radok
scéna: David Radok
kostýmy: Zuzana Ježková

Sochař: Svatopluk Sem j. h.
Manželka: Markéta Cukrová j. h.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.