Participativní rozpočet.
Již po několikáté zaznělo toto slovní spojení na jednání zastupitelstva a z nepochopitelného důvodu již poněkolikáté bez diskuze zapadlo do ztracena. Nebyla zodpovězena ani otázka z pléna veřejnosti, byť samozřejmě nevymahatelná, proč více než polovina zastupitelů hlasovala proti.
Participace, tedy podílení se, je vyjádření ochoty a touhy po spolupráci ze strany vedení města, je to podaná ruka. Naše město je komunita (odtud je i slovo komunální, např. politik) tedy společenství, participovat pak znamená podílet se. Ze zkušeností víme, že je zcela zásadní a prospěšné, aby občané měli zájem o dění v obci, protože jen tak vyroste zdravá obec, která je živá a rozvíjí svůj potenciál. Opravdu kvalitní komunální politik hledá nástroje, jak co nejlépe zapojit občany do správy obce. Participace je jednou z možností.
Participativní rozpočet přitom není ničím převratným a ve skutečnosti ani náročným. Je to nástroj, který může pomoci zdravému rozvoji města. Není to ani řešení všeho, není to ani zásadní zásah do městského rozpočtu, ani omezení pravomoci volených zástupců – zastupitelů a radních.
Lze participovat například i při tvorbě projektů. A v mnohých městech se to tak děje. Participace má mnohem širší obsah než prosté připomínkování hotového projektu, které nikam nevede. Participace není připomínkování a nevede ke stejným výsledkům! Veřejnost má být do projektů zahrnuta už v přípravné fázi, to je základ strategického plánování. Platí přímá úměra – čím lepší získáme vstupy, tím lepší projekt připravíme. Proto města velké projekty vybírají formou architektonických soutěží a zahrnují do projektů i názory veřejnosti ještě před realizací. Platí zároveň, že participace je transparentní. Není o docházení do kanceláří politiků, neurčitých konstatováních o tom, že víme, co občané chtějí, nebo o povídání si v hospodě u piva nebo při sportu. Participace má formu veřejných setkání, kulatých stolů, besed, hlasování.
A právě jednou z forem participace je participativní rozpočet (říkejme mu zkráceně PaRo). PaRo pracuje s myšlenkou, že místní komunita (tou může být sídliště, blok domů, městská část, přidružená obec, nebo třeba skupina matek nebo seniorů) zná nejlépe místní podmínky a své potřeby a proto může přijít s návrhem, co by v té které místní části chtěla realizovat. Vedení města může vhodným nastavením podmínek směřovat část finančních prostředků právě tam, kde to místní nejvíce ocení. Často se tímto způsobem řeší realizace volnočasových aktivit: hřiště, vycházkové zóny, naučné stezky, lavičky, úpravy menších veřejných prostranství atp. Kritériem je veřejná prospěšnost, realizovatelnost a pochopitelně náklady. Město stanoví pravidla, vyčlení částku z rozpočtu (zpravidla nejde o závratné sumy), posoudí proveditelnost a realizuje vítězný projekt. O tom, který projekt bude podpořen z vyčleněných peněz, rozhodují občané hlasováním. Je to zpětná vazba pro vedení města, jaké projekty občané preferují, co jim chybí. Rozhodování se tak přenáší co nejblíže k občanům a projekty jsou tak zcela přesně zacíleny na konkrétní potřeby občanů v daném místě.
PaRo není samospasitelný, je to jeden z nástrojů zapojení občanů a posílení rozvoje aktivní společnosti, které záleží na městě, v němž žije. Zapojování veřejnosti vyžaduje chuť a úsilí. Je to postupná práce na několik let. Je to ale práce, která přináší ovoce. Stromy také neplodí hned v prvním roce, potřebují čas a péči. Na začátku ale musí stát rozhodnutí a odhodlání, že o to ovoce stojíme. Samozřejmě se věci snáz realizují, když nám do toho nikdo nemluví. Město je ale naším společným projektem, nežijeme na samotě, ale spolu, a musíme se učit hledat společnou řeč a taky dávat příležitosti. Od dobrého komunálního politika se očekává vize, ale také příležitosti, které nabídne ostatním, protože sám pokorně uzná, že nemůže vědět o všem, všechno vymyslet a všechno sám řídit.
Odmítnout PaRo s poukazem na to, že je složitý, jen ukazuje na nezájem, neznalost a neochotu. Jsou města, kde lze hledat inspirace, takže není nutné hned vymýšlet něco nového originálního (Tábor, Písek, Český Krumlov, Litomyšl, Litoměřice, Říčany, Žďár nad Sázavou a desítky dalších).
Náročnost celého PaRo je o tom, jak dobře umíme rozdělit pravomoci. Je možné začínat s modelovými lokalitami, menším rozpočtem, koordinační skupina PaRo může fungovat jako komise, nemusí se kvůli ní hned přijímat noví pracovníci na plný úvazek atd. Je však samozřejmé, že na PaRo musí spolupracovat zaměstnanci úřadu a to zejména ve fázi posuzování realizovatelnosti návrhů a jejich detailní přípravy. Samotná realizace vítězných projektů pak probíhá úplně stejně, jako realizace jakýchkoli jiných projektů města.
Díky PaRo to mohou být právě občané místní části, nikoli vedení města, kdo si vybere vhodné místo a vybavení dětského hřiště tu či onde. A to je přece mnohem lepší. Protože právě jim bude hřiště sloužit, nehledě na skutečnost, že pokud jsem se na něčem podílel, mám k věci zcela jiných vztah.
PaRo zároveň ukazuje při řešení projektů pohled i z té druhé strany. Občané si mají možnost osahat, na co všechno je třeba brát při řešení ohled, a naučí se, že některé projekty jsou zkrátka složitější, než si mohli podle prvotního pohledu myslet. Zkušenosti s PaRo pak lze používat i v dalších oblastech řízení města, třeba právě u výše zmíněné tvorby projektů nebo při strategickém plánování, ke kterému se město zavázalo přijetím Programu rozvoje města, pokud jeho schválení nebere jen jako formální záležitost do šuplíku. PaRo je zkrátka dobrou školou pro aktivní občanství i pro odpovědný výkon funkce zastupitele. Ne nadarmo PaRo zavádějí třeba i kvalitní školy, protože s výchovou k aktivnímu občanství je třeba začít brzo.
Na participaci nejsme sami, podporuje ji například Národní síť zdravých měst ČR, což je zájmové sdružení obcí, které ke konci roku 2018 sdružovalo 131 členů, s regionálním vlivem na 2109 měst a obcí s 5,39 miliony obyvatel, tedy 51 % populace ČR (zdroj: web Národní sítě zdravých měst). PaRo je na vzestupu, obce v jeho rámci rozdělují už desítky miliónů korun, není to žádná popelka ani přežitek. PaRo je znakem zdravé obce, která má vizi a je občanským projektem.
Můžeme argumentovat tím, že se do PaRo zapojuje jen menší část obyvatel (zpravidla procenta občanů), ale je mnohem smysluplnější hledat nástroje, jak zájem občanů o místní politiku zvýšit. To rozumné obce také dělají, namísto toho, aby přesvědčovaly občany, že PaRo je náročný nesmysl. Počet aktivních občanů budeme asi sotva v našich zeměpisných šířkách počítat na desítky procent, PaRo není hokejové mistrovství ani letní festival, znamená to ale, že dobré nápady aktivních občanů mají zapadnout? Navíc je dobré si v této souvislosti uvědomit, že pouhých několik procent hlasů v komunálních volbách také stačí k tomu, aby se člověk stal zastupitelem a rozhodoval o mnohem větších věcech než jsou lavičky, výsadba stromů nebo malé dětské hřiště. Podobně i v zákoně o obcích zákonodárce pamatuje na hlas občanů a říká, že pro projednání občanského návrhu v zastupitelstvu nebo radě města postačuje, pokud tento návrh podepíše pouhých 0,5% občanů obce! Je tedy účast občanů v PaRo počítaná v řádu procent opravdu nevýznamná?
Pokud pro PaRo ani nezkusíme vytvořit podmínky, je argumentace údajným nízkým zájmem úplně zcestná a připomíná okřídlené rčení: kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá řešení. Kéž se tedy při dalším předložení návrhu na zavedení PaRo v Soběslavi objeví více zastupitelů, kteří hledají řešení a usilují o opravdu zdravé město.
