Pořád ve mně bouří a pracuje to veřejné projednání průmyslové zóny. Vlastně ani ne tak kvůli procesu EIA, ale spíš kvůli tomu, co to vypovídá o městě a všech těch, kteří se často bijí v prsa, jak jim jde o občany a komunikaci.
Veřejné projednání byl další střípek do mozaiky, kterou si už nějaký ten rok, co řeším průmyslovou zónu, skládám. Není to jen o zóně, ta však do velké míry obnažila, co je v našem městě shnilé.
Veřejné projednání jistě nemělo moc měnit něco v projektu v průmyslové zóně. Čas na připomínkování záměru byl nekompromisně vyměřen lhůtou pro písemná vyjádření. Veřejné projednání nebylo v procesu EIA ani onou korunou, která završuje dílo, jak si někteří slibovali. Ostatně ani přítomné úřednice z kraje nemoderovaly diskuzi v tom smyslu, prostě jen roznášely mikrofon a občas suše konstatovaly, že to či ono není předmětem hodnocení v procesu EIA. Zda výtky shromážděných a jejich dotazy byly zodpovězeny patřičně, bylo vlastně na nevyřčené dohodě tazatele a tázaného a nebo na chuti se dál ptát. Nic víc. Žádné závěry, žádná shrnutí. Bude z toho zápis. Snad trochu obsáhlejší než jsou zápisy z jednání města Soběslavi a jeho organizací.
V onen památný den 23.8. mlčel kraj, mlčel stát a mlčelo i město. Nebo, co hůř, zbaběle a skandálně odešlo, v postavách klíčových zástupců nebo úředníků.
Zůstali občané, z nichž mnozí až tam v sále kulturního domu pochopili (a někteří asi ani tam), že rozhodnutí se dějí ve skrytu soběslavské radnice, na tenisu nebo společné dovolené. A že mnohá rozhodnutí byla již udělána v minulosti s tichou podporou nebo mlčením těch či oněch. Ať jsou nebo nejsou stranou.
Občané tam v sále onoho třiadvacátého dne měsíce srpna zůstali na developera sami. Na jejich obranu nepromluvil ani nikdo z přítomných zástupců města, ani nikdo z městského úřadu, ani nikdo z Výboru pro rozvoj průmyslové zóny (přestože oba přítomní členové Výboru k tomu měli mandát – aspoň s tím se opět vymluvila z diskuze Alena Krejčová, předsedkyně Výboru), nepromluvil ani nikdo z kraje (s čestnou výjimkou Dana Leštiny z krajského zastupitelstva), ani z nejvyšší úrovně, přestože jeden poslanec Parlamentu ČR byl přítomen.
A přitom z úst zástupců developera opakovaně zaznělo, že přece mnoho věcí je vyšší zájem – tu krajský, tu státní – který prý musíme strpět, protože si objednáváme zboží na e-shopech a jsme město u dálnice. A taky, že tu jsou už jasné předjednané a schválené dohody a zaklínání jménem Výboru atp.
Jednou byly vizualizace záměru důležité, pak zase najednou nebyly. Jindy byly důležité vyšší zájmy, podruhé už developera ani kraj nezajímaly, protože přece EIA a basta.
Nikdo z odpovědných v těch výrocích developera nekorigoval. Mlčeli. Krajská politika zůstala lhostejná k malému městu, vrchnost mlčky shlížela na holotu z Blat. Co jste si nadrobili, vyžerte si!
Výbor mlčel, přestože sepsal několik stran připomínek, z nichž mnohé byly otázky a vůbec ne připomínky. Proč ty otázky nezazněly ve středu v kulturním domě v Soběslavi?
Starosta i tajemník úřadu opustili sál brzy po začátku 3,5 hodinového jednání bez jediného slova.
Veřejné projednání sice nevyslalo zásadní zprávu k procesu EIA, ale poselství městu samému a jeho občanům bylo výmluvné. Jaká ironie, odpovědní lidé se projednáním EIA promlčeli. Místní politika uvízlá hluboko v devadesátkách tak byla obnažena, jako král ve známé Andersenově pohádce.
Kdo měl uši k slyšení, slyšel. Kdo měl oči k vidění, viděl.
Ticho a odcházení. Nezájem a arogance moci.