Za jednu dojmologii budějcké světové premiéry jsem to už schytal a stejně si nedám pokoj.
Vánoční koncert opery Jihočeského divadla naprosto zapadá do tradičních a milých akcí, kterými je prošpikována adventní doba. Přestože v našich končinách většinou vítězí zpívání koled a Rybovka, k nejhranějším kusům vánoční (ale i velikonoční) muziky patří po zásluze Händelův Mesiáš. Proto patří jihočeské opeře díky za to, že po tomhle krásném a důstojném oratoriu sáhla, byť, přiměřeně svým možnostem, jen ve velestručném výtahu.
Záhadou mi ovšem zůstává, proč do koncertu zařadila (po opeře Komenský další) světovou premiéru. A sice adventní kantátu korepetitora Jihočeského divadla Mikoláše Troupa na text básníka a šumavského regionalisty Ondřeje Fibicha nazvaný Vánoční suita. Chápu, je těžké být o Vánocích originální, každý má tak trochu potřebu něco k Vánocům zkomponovat, vánoční hudby je přehršel, ale proč za každou cenu objednávat vánoční kus (kantáta byla napsána na objednávku Jihočeského divadla), který je všechno, jen ne objevný, zajímavý a přínosný. Sám text Fibichovy Vánoční suity je tak trochu udýchaný, obrazy postrádají lehce plynoucí poetiku a, ve vší úctě k autorovi, jsou takovou mírně patetickou vánoční vatou. Anděl se zlatými vlasy, sténající stromy, pastouškové jdoucí za hvězdou loukou zavátou a Mariino “Ach!”
“Ach jo! Proč? ” ptám se.
Jeden z klíčových momentů, pokud už chcete Vánoce opravdu brát jako zvěst o narození Spasitele a ne jen jako hezký čas s rodinou, je ono Mariino souhlasné “nechť se mi podle slova Tvého stane”, žádné “sklouznutí slůvka ach” po návštěvě anděla s “překrásnými zlatými vlasy”. To vědí všechny ty koledy a staré zpěvy a to věděli i autoři oratorií a kantát. Existuje bezpočet mnohem nápaditějších verzí vánočního příběhu než je ten, který představuje Fibichův text. A stejně tak existuje množství skvělé vánoční a adventní muziky, která je lepší, barvitější a nápaditější než je hudba Troupovy kantáty Mít v sobě hvězdu.
První polovina večera se tak vlekla k uzoufání ve velkých rozvláčně táhlých hudebních plochách, které neexistující akustika katedrály sv. Mikuláše přetvářela v jakousi masu zvuků, které místy zněly i trochu libě, povětšinou se však jen ospale převalovaly v chrámu. Bohužel ani recitace, jíž kantáta poskytuje poměrně významný prostor, celkový dojem nevylepšila. Popravdě, Jaroslavu Somešovi ten text vůbec nezávidím, je to trochu jako recitovat Vrchlického. Somešova barva hlasu navíc k textu neseděla a jeho přednes byl přehnaně patetický.
Nabízí se mi tu srovnání třeba s Martinů Otvírání studánek s Petrem Haničincem v roli vypravěče nebo Legendou z dýmu bramborové nati, obě kantáty na texty básníka Miloslava Bureše. To jsou panečku kantáty! To srdce radostí poskakuje z krásy textu a hudby.
Nebo, zůstaneme-li u vánoční tématiky a pomineme nejznámější Rybovku, krásné, staré, ale velmi originálně pojaté vánoční Zrunkovy mše, v nichž je syrovost života pastýřů. To nejsou žádné “v mošně nesou vločky sýra, studánkovou žinčici…”, to jsou prostě ovce bečící benedictus – kouzelný a vtipný mix folklóru a velké muziky, který krásně vystihuje charakter Vánoc, času, kdy se božské spojuje a spolupracuje s lidským a se stvořením. Žádné “ach”, jako když se princezna v pohádce píchne o růži v zahradě a usne, ale vědomý souhlas.
Kantáta Mít v sobě hvězdu jako by se nemohla rozhodnout, zda bude pateticky velkolepá, nebo prostá a obyčejná, a fúze těchto poloh, která se mistrně podařila Martinů nebo Zrunkovi, se v tomto případě zkrátka nepovedla, byť uznávám, že to nebyl jednoduchý úkol.
V druhé polovině vánočního koncertu naštěstí přichází Mistr. Staletími prověřený, stále milovaný – Händel! Výbor z Mesiáše se logicky zaměřil na vánoční části oratoria věnované příslibům Isaiášovým a Zachariášovým a na zvěstování pastýřům a samozřejmě na hit “Hallelujah” (pozor, ten Händelův). Bohužel i zde pracovala katedrála proti tomu, aby to znělo dobře. Není to ani chyba orchestru ani pěvkyň. Budějcká katedrála je prostor, který působí, že hudba nezní moc jako hudba, ale spíš jako šum nebo jako mocný hluk, takže ani hlasy Lucie Silkenové a Markéty Cukrové nemají šanci prorazit někam do zadních řad. Ten prostor je prostě sežere.
Otázkou tedy je, zda by celé té pěkné myšlence vánočního koncertu neprospěla lepší volba repertoáru i prostoru. S tím prvním lze leccos udělat, s tím druhým už babo raď, když Budějce žádný rozumný prostor pro větší hudební produkci nemají.
Vánoční koncert opery Jihočeského divadla | katedrála sv. Mikuláše, České Budějovice
21.12.2023
Mikoláš Troup | Mít v sobě hvězdu
adventní kantáta na slova Vánoční suity Ondřeje Fibicha
mezzosoprán: Kateřina Falcníková
tenor: Peter Malý
baryton: Jakub Hliněnský
recitace: Jaroslav Someš
Georg Fridrich Händel | Mesiáš
vánoční suita z oratoria
soprán: Lucie Silkenová
alt: Markéta Cukrová
Sbor a orchestr opery Jihočeského divadla, sbormistr Martin Veselý a dirigent Martin Peschík