Celý svět je jeviště a všichni lidé jsou na něm jen herci… Pocta Shakespearovi v provedení Purcellovy Královny víl v Divadle Na Vídeňce.
Kdo se těší na taškařici se záměnou postav odehrávající se v magickém lese, bude zklamán, to ale neznamená, že představení je špatné, právě naopak.
Režisérka Mariame Clément se rozhodla zasadit děj do současnosti a do divadelního prostředí. Znalost obsahu Shakespearovy předlohy je dobrá, leč nikoli nezbytná. Nepůjde totiž o záměny v důsledku kouzla, vystačíme si s bídou tohoto světa. Nenaplněné touhy, skrývané city, to je předmětem celé zápletky. Celý děj se odehrává jako divadlo na divadle. Královna víl je snad až dokumentárně přesná rekonstrukce vzniku divadelního kusu (jak jinak než Královny víl) v přímém přenosu, od hodin strávených ve zkušebně přes premiérové jeviště až po after-party po úspěšné premiéře. Tam všude sledujeme peripetie vztahů a tužeb jednotlivých protagonistů, dialogy jsou redukovány na minimum, vše závisí na mimořádném herectví všech účinkujících včetně sboristů. Stěžejní myšlenky a pohnutky postav jsou promítány jako texty na zadní část scény. V těchto částech děj spočine a tehdy je třeba dokonalé souhry všech postav na scéně, protože hovoří pouze pohledy, gesta a světlo (Ulrik Gad). Jako při fotografování v ten klíčový moment musí být kompozice přesná. A Na Vídeňce tohle umí. Bez jediného škobrtnutí, s naprostou přirozeností. Tehdy uvidíte momentku mimoběžnosti vztahů. Režisér se zamiluje do zpěvačky, kterou však miluje i asistent, mladý herec objímá dramaturgyni, avšak jeho pohled patří mladému tanečníkovi, dramaturgyně místo toho touží po režisérovi, asistent sní o postu režiséra…
Bezútěšnost v průběhu hry mučivě narůstá, a přestože ona inscenovaná hra ve hře spěje k velkému úspěchu, těžko se ubráníte úzkosti a nesmírnému smutku. Všichni lidé jsou jen herci, plni skrývaných citů a tužeb, které nedojdou naplnění a nebo při svém naplňování zraňují. A navzdory tomu všemu je třeba vypadat šťastně. Na after-party se všichni báječně baví, sklenice cinkají a šampaňské teče proudem a přesto nedokáže ten ruch skrýt bolest zraněného srdce, úzkost, zoufalství a pláč. Jen je třeba v pravý moment nasadit masku a hrát si na štěstí, nebo se opít a zapomenout, snít svůj Sen svatojanské noci. Síla celého pojetí tkví v tom, že je o nás, místo opony tam směle mohlo být zrcadlo…. Na konci se scéna vyklidí a zkušebna je připravena na nový kus, je tu jen klavír, pianista a…padá opona. K touhle dějství jsme už zváni sami.
Vídeňka tedy opět předvádí, že lze naprosto trefně, funkčně a brilantně aktualizovat tři století starou látku aniž by utrpěla. Vyžaduje to ovšem zkušenou režisérku, dokonalou souhru a vynikající zpěváky, kteří jsou však i herci. Flétnové preludium z počátku druhého jednání ukázalo naplno vpravdě hvězdné herectví sboristů z Arnold Schoenberg Chor! Představil jsem si, jak by asi většina našich sborů v této scéně pohořela. Utvořte kruh a představte si, že mezi vámi poletuje ptáček a sedá tu na prst, tu na rameno, tu se objeví pod čepicí…
Na jiném místě děje zvládne režisérka v postavě operní primadony, která má původně hrát roli Titanie, s grácií a vtipem karikovat snobismus a jakousi operní pompu.
V hlavních rolích excelovali Anna Prohaska a Marie-Claude Chappuis (u nás jsme ji mohli slyšet třeba jako výbornou Dido v koncertním provedení jiné Purcellovy opery Dido a Aeneas v Rudolfinu), Rupert Charlesworth a výborný Florian Boesch. Trochu slabší mi připadal pěvecký projev Kurta Streita v roli režiséra, byť herecky byl skvělý. O velmi dobré hudební provedení se postarali Les Talens Lyriques.