Další z ostrovů Nizozemských Antil. Malý, placatý. Ostrov soli, kaktusového šnapsu a plameňáků.
Budova letiště je růžová, ale zdaleka to není ta nádherná sytá růžová zdejších plameňáků. Vody jsou tu velmi bohaté na havěť plnou astaxantinu, což je antioxidant a super barvivo. Ten pochopitelně z havěti přechází do peří nebo třeba taky do masa lososů. Ti tu ale nejsou, proto se soustředíme na ptactvo. Plameňák karibský (Phoenicopterus ruber) patří k nejsytěji zabarveným druhům.
Hejno plameňáků v solné laguně Pekelmeer.
Žije na různých místech ostrova. Asi nejprofláknutější jsou dvě lokality. Hned u letiště je Pekelmeer. Oblast, která tvoří asi desetinu rozlohy ostrova a vypadá jako z jiné planety. Krajina je o pár metrů výše než okolní moře. Je rozčleněna na velké plochy, které slouží k získávání soli odpařováním mořské vody, kterou sem rozvádí systém kanálů. Zase tak trochu Nizozemí. Včetně větrných mlýnů k čerpání vody. Ty jsou ovšem jednoduché kovové, čistě industriální. Voda ve zdejších solných lagunách má typickou barvu ostrova Bonaire. Je růžová. A mezi lagunami? Tam je celý žejdlík soli, co žejdlík, věrtel…hory soli. Na úzkém pásu země mezi růžovou vodou solisek a modrou vodou moře, které divoce bije o bílý korálový břeh, stojí obelisky a domky otroků. Připomínka časů, kdy sůl dobývali otroci. Domky mají velikost kurníku. Vzduch je prosycen solí. Bílé úlomky korálů zvoní. Prý je to hra dobré mořské víly, která varuje lodi. Absence majáků a nízký břeh měly v minulosti na svědomí mnohá ztroskotání. Jen zvuk cinkajících korálů byl prý varováním, že zrádné pobřeží je blízko. Možná je to i zádušní mše za mrtvé otroky a námořníky. Možná je to připomínka zlomených okovů.
Pekelmeer. Solné laguny. Ano, voda je skutečně růžová. Můžou za to mikroorganismy bohaté na růžové barvivo astaxanthin. Díky potravě bohaté na tohle barvivo mají zdejší plameňáci krásnou barvu.Přírodní laguny v oblasti Pekelmeer. Opět slaná voda. Ovšem méně zakoncentrovaná.Korálové pobřeží. Žádné valouny, pouze větší i menší úlomky korálů omleté příbojem. Když o sebe narážejí, zní to jako zvonkohra v drážďanském Zwingeru. Hotový porcelán.Domky otroků. Na fotografii mohou působit jako rozkošné chatičky na břehu moře, ale zdání klame. Jsou to spíše psí boudy s malým vstupním otvorem a okénkem o velikosti několika centimetrů. Boudy byly zázemím pro otroky pracující v solných lagunách. Na jeden „domek“ připadalo až šest otroků. Původní střechy byly doškové, z rákosu a palmového listí.„Domky“ jsou rozděleny podle barev. Bílá, modrá, červená a oranžová. Barvy byly vybrány podle nizozemské vlajky a barvy oranžské královské dynastie. Pro obchodní lodě byly orientačním znamením. Barva značila příslušnou jakost soli. Z moře tak bylo jasné, kde má loď zakotvit a jakou sortu soli zde může naložit.Každé kotviště bylo ještě označeno obeliskem (pyramidou) v příslušné barvě.
Rozdíl mezi pevninou a mořem (vlevo) se stírá. Pobřeží je skutečně zrádně nízké. Při průjezdu krajinou jsem měl podobné pocity jako při jízdě po jižním pobřeží Islandu. Zvláštní, jakoby bezčasá, nekonečná rovina. Občas bílý chochol vln z moře narážejícího na zvonivý korálový břeh.Nizozemí jak vyšité.Road goes ever on and on. Mostky na okružní silnici vedou přes kanály, které zásobují slané laguny ve vnitrozemí.Pevnina přechází v moře…Pobřeží je červené. Tentokrát za to mohou rozsáhlé porosty tlustobýlu (Sesuvium portulacastrum), kterému se holandsky říká rifbananen. Tlustobýl skutečně připomíná malé banánky.
A v téhle podivné silné scenérii jsou místa porostlá mangrovy, malé zálivy obývané plameňáky.
A tady jsou…Hejno plameňáků v letu. Na pozadí slané hory. Že vám chybí detail? Zkrátka nemám takový cajk jako pán na dalším snímku.
Když jedete fotit plameňáky na Pekelmeer.
V dalším zálivu pak sviští windsurfeři. Desítky nadšenců různého věku křižují modrou hladinu mělkého korálového moře. Vstup zakázán. I zhruba šedesátiletá babča se navlékla do neoprénu a vybírá správné prkno. My si dáme kafe a sledujeme prkenný ruch.
Prkenný ruch. Modré vody mělké laguny lákají, vstup pro pěší je ovšem zapovězen. Prkna sviští rychle a vyhýbat se chodcům a plavcům je obtížné.Kaktus Stenocereus griseus zvaný zde Yatu je ideální pro živé ploty. Nasekané stonky snadno koření a přes takovýhle plot se dostává opravdu těžko.
Kolem originálních kaktusových živých plotů přejedeme přes hlavní, poněkud roztahané a nepříliš vzhledné hlavní město ostrova Kralendijk na druhou polovinu ostrova. Ehm…psal jsem placatého, že? Tak opravuji, placatá je solná část. Část nad Kralendijkem je zvlněná a po vzoru sousedního Curaçaa se zvedá do kopců. Výška kolem 200 m nad mořem. Žádný zázrak velehor, ale stačí. Opět nádherný suchopár, jak říká s oblibou Kačena. Kaktusy a akácie. Cesta se vine po pobřeží na útesech. Občas průsek v trnité vegetaci sestupující k moři tam, kde je místo pro potápěče nebo šnorchlaře. Ta nás zajímají.
Jsou tu pláže, které můžete mít jen pro sebe. Obtížnější přístup do vody je vykoupen bohatstvím podvodního života.
Kousek za Kralendijkem byl nádherný streetart. „Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině.“ Citace ze Žalmu 107:23-24.
„You can’t say no, when Jesus say yes…“ duní v obchodě se suvenýry. Text jsem si uvědomil až po chvíli podupávání. No a pak před jednou pláží, kde čekaly korálové lesy a nakonec i želva… Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině.
Ano, o moři to platí. A to i když jen s obličejem pod hladinou nahlížíme do tohoto podmořského světa divů na hlubině. Kromě pestré palety ryb jsou tu k vidění krásné porosty korálů. Obří losí parohy (větevník dlanitý – Acropora palmata), mozky (útesovník – Diploria strigosa, anglicky skutečně brain coral), pštrosí peří (rohovitky – Pseudopterogorgia spp.), vějíře (rohovitka venušina – Gorgonia flabellum), lesy větví (větevník parožnatý – Acropora cervicornis) a barevné trubky mořských hub. A ejhle taky želvy – karety. Na blízkých plážích se líhnou.
Bizarní je, že hned u přísně střeženého prostoru hnízdní pláže je neméně střežený prostor skladů ropných produktů. Mezi chráněnými plážemi, národním parkem a ramsarskou konvencí chráněnou lokalitou Gotomeere je v nádržích černé zlato. Kontrasty Karibiku. Gotomeere je, podobně jako již zmíněný Pekelmeer, domovem plameňáků. Ovšem krajina je to úplně jiná. Mezi nejvyššími kopci ostrova je rajská zátoka. Vidíte tu plameňáky roztroušené u břehu i plovoucí na hladině. Sem tam se skupinka rozběhne po hladině a za hlasitého kejhání se vznese, aby přesídlila dál od rušících vetřelců.
Kouzelná krajina kolem zálivu Gotomeere.Gotomeere je jiný svět.Před chvílí tu na břehu bylo hejno plameňáků. Ruch motoru je ale vyplašil a přesunuli se. I tak je záliv v podvečerním slunci nádherný.
Jakoby nebyl dost barevný, ještě se vystavuje ve večerním slunci.
Přesouváme se mezi kaktusy porostlými bizarními skalami dál. Náš výlet na Bonaire se chýlí ke konci, i když ostrov by si zasloužil minimálně ještě dva dny. Večeře v Kralendijku odhalí přednost města. Na rozdíl od Willemstadu na ostrově Curaçao je tohle městečko plné hospůdek a restaurací. Malý rodinný podnik. Opět vynikne srovnání s českým gastronomickým peklem.
„Máte na těstoviny něco krom toho kuřecího?“
„Chviličku ..“
Objeví se kuchař. „Můžu vám udělat mořské plody, je to ok?“
Mezi tím šéf roztahuje venku slunečník a když si všimne, že se oženeme po komárovi, hned přispěchá s repelentem.
Jídlo je chutné. Kuchař se přijde zeptat, jestli bylo vše v pořádku a jestli takhle upravené těstoviny byly ok.
Byly výborné, čerstvé a nešizené.
„Děkujeme, přijďte zase. Hezký pobyt na ostrově!“
2 odpovědi na “Bonaire”
Musím ocenit pěkné fotky v článku. Nevíte jak je to s cenami na Bonaire?
Musím ocenit pěkné fotky v článku. Nevíte jak je to s cenami na Bonaire?
Dobrý den. Přiznám se, že už nevím, ale nebyla to tehdy žádná tragédie.