Snědá jsem, a jsem líbezná, dcery jeruzalémské, tak jako stany Kedarských, jak baldachýny Šalomounovy. Nehleďte na mne, že snědá jsem, to slunce se do mne opřelo!
—Píseň písní
Kostel sv. Šimona a Judy v přítmí. Na pódiu u svatostánku nepočetný ansámbl. Večer bude patřit zejména dvěma hlasům. Budou v černé a budou líbezné.
Budou se proplétat, pohrávat si s melodiemi. Hana Blažíková a cink.
Hanka vládne nádherným nadpozemsky křehkým hlasem a duši spící v cinku rozezvučí Bruce Dickey. A posluchačům to vezme dech.
Breathtaking.
Koncert v rámci řady FOK a předloni vydané album.
Hudba pozdní renesance a baroka a taky umně vpletená soudobá kompozice řecké skladatelky Calliope Tsoupaki Mélena imí (Nigra sum).
O hudbě renesance a baroka mluvíme jako o staré hudbě, ale ta hudba vůbec není stará, ta hudba stojí mimo čas. Když slyšíte zpěv duše zvířete rozeznělý lidským dechem a hrou prstů a lidský hlas, je to jako vůně kadidla stoupající k nebesům. Nebe i země se spojují. Když se hudba rozdovádí, nevíte, jestli náhodou nejste na jazzovém koncertě, kde právě jeden z nástrojů dovedně improvizuje a předvádí se jako páv.
Kompozice Mélena imí je pak křehká jako jarní ráno, kdy v mlžném oparu zlatě září vycházející slunce a pomalu rozpouští mlhu. Vidíte jen zlaté světlo a tmavé obrysy věcí a postav. Znatelné a přesto jakoby neuchopitelné.
Snědá jsem, a jsem líbezná…
