Dvacáté století se právě narodilo.
Velká očekávání nedošla vždy naplnění.
Tovární dělnice to v té době nemají lehké.
Děti bez otců.
Před první válkou přijde na svět Anna.
Po válce Maria. Mnohem mladší.
Anna, jak se dle svatých vzorů sluší, je Marii matkou, protože jejich pravá matka velmi mladá zemřela.
Ve městě stříbra a sukna tehdy žijí Němci, Češi a Židé pospolu.
Anna se provdá za svého českého Jáchyma.
Světem projedou apokalyptičtí poslové druhé války. V prachu a dýmu zmizí Židé..
Na konci války je Marii šestnáct. Nečeká na ni však archanděl Gabriel s bílou lilií.
V ulicích voní šeříky. Nadšení a euforie.
Ne, nic z toho.
Jen starý gauč, do kterého se prý daly po osvobození blechy. To se vyprávělo léta.
Zatímco skutečný příběh zůstal skryt ve zdech domu v křivé uličce v centru města.
Sotva na gauči dosedne zvířený prach a zaschnou slzy, zvedne se hluk revolučních gard a následuje cesta do sběrného tábora.
Z rodiny zbude jen Anna, která díky Jáchymovi může zůstat. Z tábora ještě zachrání svou mladší sestru Marii. Zbytek rodiny mizí v Bavorsku v americké okupační zóně. Mnozí jiní to štěstí nemají, do Německa nikdy nedorazí.
Nezbývá než přihlížet, jak do prázdných bytů po sousedech přicházejí noví lidé. Berou zbylé ošacení, rabují a zabydlují se.
Někdy v padesátých letech se Anna krátce shledá se svými příbuznými kdesi v Heidelbergu. Jáchym s ní vycestovat nesmí a později už ani vycestovat nejde.
Přichází mlčení a ticho.
Jen občas ve vzpomínkách zavrže nenáviděný gauč plný blech. Zavoní naftalín ze skříně s vyvrácenými dveřmi v prázdném bytě u sousedů.
Léta plynou a plynou.
Drahně jich uplyne.
Až děti dětí najdou starou krabici ve skříni. Vysypou se fotografie, vysvědčení, úhledně psané křestní listy. A vzpomínky ožijí a s vyprávěním přichází pochopení, slzy a smíření. Jizvy zůstanou, rány však přestanou mokvat kdesi ve skrytu a zhojí se.
A tu a tam namísto naftalínu skutečně zavoní šeříky.