Loni touhle dobou jsem navštívil židovský hřbitov v Tučapech. To je obec, kterou máme ze Soběslavi přes kopec. Hned za branou hřbitova je náhrobek se jmény Leopold, Ida, Valy a Jan. Náhrobek je symbolický. Všichni zahynuli v Osvětimi.
Jedno jméno chybí.
Karel Ančerl.
Začínal v Osvobozeném divadle, orchestru Radiojournalu a příležitostně i s Českou filharmonií.
Prošel Terezínem, kde se podílel na muzicírování s dalšími významnými hudebníky židovského původu. Jako zázrakem jediný z rodiny přežil peklo Osvětimi a stal se legendou české hudby.
Za jeho působení se Česká filharmonie stala špičkovým a vyhledávaným souborem po celém světě.
Po roce 1968 emigroval.
Českou hudbu ale dál neúnavně reprezentoval ve světě.
Zemřel v Torontu roku 1973.
Ke 110. výročí jeho narození, byla péčí obce Tučapy a díky výnosům pořádané sbírky konečně odhalena důstojná busta tohoto velkého dirigenta v jeho rodišti.
Symbolicky to vyšlo téměř na den přesně k výročí jeho absolventského koncertu 24.6.1930.
Připomenout si ho můžete i vy, poslechem některé z vynikajících nahrávek, například těch z Gold edition u Supraphonu.
Díky za krásnou hudbu, pane Ančerle!
Symbolický náhrobek Ančerlovy rodiny na židovském hřbitově v Tučapech. Leopold a Ida jsou rodiče Karla Ančerla. Valy (Valérie) byla Ančerlova žena a Jan jeho syn. Karel Ančerl jediný vyvázl z hrůz Osvětimi.
V Terezínském ghetu byli kromě Karla Ančerla internovány i jiné významné osobnosti hudebního života. Díky nim i v bídě tábora mohl existovat mimořádný hudební život. Je mu věnováno toto mimořádné album Deutsche Gramophon z roku 2007. Doporučuji!
Slova písně Všechno jde! (tzv. Terezínského marše) Karla Švenka.
Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme, navzdor kruté době humor v srdci máme, den co den, stále jen sem a tam se stěhujem a jen ve třiceti slovech smíme psát. Hola, zítra život začíná a tím se blíží čas, kdy si sbalíme svůj raneček a půjdem domů zas. Všechno jde, když se chce za ruce se vezmeme a na troskách ghetta budeme se smát.
Moje oblíbená alba z Ančerlovy Zlaté edice – srdcové záležitosti. Janáčkova Glagolská mše a Taras Bulba, Martinů Kytice a Klavírní koncert č. 3.K Ančerlovu výročí vznikly dvě busty. Ta zatím zahalená, zde pochopitelně zůstane jako připomínka slavného rodáka, ta druhá putuje do Kanady, která byla domovem Karla Ančerla po jeho odchodu do emigrace po událostech srpna 1968.Tahle busta putuje do Toronské filharmonie, kterou Ančerl po své emigraci v roce 1968 řídil.Ančerl doma. Odhalená busta. Vzadu stojí kanadská velvyslankyně Barbara C. Richardson, která měla velmi krásný projev. Byla hrdá na to, že její země, která je „zemí imigrantů“, se mohla stát Ančerlovi druhou vlastí. „Pro Kanadu je to čest mít takového syna,“ řekla doslova, „protože v jeho hudebním mistrovství dostala veliký dar.“ Vedle paní velvyslankyně stojí tajemník Židovské obce Michal Borges, jehož emotivním projevu zazněly citace vzpomínek jeho otce na Karla Ančerla v Terezíně. Borgesův otec byl Ančerlovým spoluvězněm v ghetu.Busta Karla Ančerla se odlévala ve zvonařské dílně v nedalekých Myslkovicích. Jejím autorem je akademický sochař Pavel Přikryl, který stojí v pozadí.
