Hudba je Boží dar. Má úžasnou vlastnost. Spojuje. Napříč časy i místy. Ne nadarmo se v krásné Smetanově písni na slova Vítězslava Hálka zpívá, že nejstrašnější kletbou jest, když Bůh odejme lidem zpěv. Na rozdíl od sportu, jehož spojování má své limity v soupeření, které přináší, je hudba všeobjímající, může spojit i velmi rozdílné a hojí bolesti.
Myslím, že včerejší koncert Hanacco americano v Táboře byl toho důkazem. Collegium Marianum dokázalo propojit Moravu s Jižní Amerikou, vznešené náboženské hymny s prostotou lidové písně. Zněla hudba především barokní ze 17. a počátku 18. století. Baroko v hudbě Jižní Ameriky je v posledních letech hojně objevováno a hráno na koncertech staré hudby. Je spojeno zejména s působením jezuitského řádu, s dobou tzv. redukcí, s dobou rozsáhlé evangelizace jihoamerického kontinentu. A jakkoli ta doba nebyla jistě harmonická, hudba tady prostředkovala jednotící prvek, v němž měly své místo i radost, tanec a veselí. Podobně, jako jsem nedávno psal o hudbě vzniklé v Terezíně za doby ghetta, hudbě navzdory.
Prvky indiánské kultury pronikaly do ryze evropských barokních melodií a zanechaly v nich nesmazatelné stopy. Stejně tak hanácká lidová muzika už v 17. a 18. století otiskovala své stopy do děl takových klasiků, jakými byli Georg Philipp Telemann.
A tady už se začínají splétat nitky do krásného gobelínu, který utkal soubor Collegium Marianum pro první koncert dalšího ročníku Táborského triptychu. Vezmete nit jihoamerickou, vezmete nit hanáckou, necháte se inspirovat zvukomalebností kečuánštiny v mariánském hymnu HANACpachap cassicuinin a osnova je na světě. Pak už nic nebrání tomu, abyste vpletli hanácké inspirace z díla P. Kristiana Gottfrieda Hirschmentzela nebo samotného velkého Georga Philippa Telemanna. Případně melodií známé písně Vyletěla holubička ze skály vyšili vánoční pastorelu Martina Schmida, švýcarského jezuity působícího v Bolívii. Zda byla dřív holubička nebo pastorela už můžeme jen spekulovat. A Schmid není jediný, kdo holubičku použil. Je třeba i ve sbírce Hungarici Saltus a Dionisio z roku 1730. Je to podobné jako se Smetanovou Vltavou, jejíž melodie je prokazatelně patrná třeba ve staré italské písni La Mantovana.
Nitky gobelínu mohou samostatně působit nesourodě a jen skutečný mistr z nich dokáže utkat správný vzor, jímž se pak oko může těšit. Stejně to platí i v hudbě. Pro mne je mistrem tohoto žánru Jordi Savall, který z hudby rozličného původu dokáže vytvořit působivou kompozici s poselstvím.
Včerejší koncert v Táboře byl vpravdě Savallovský. Collegiu Marianu se podařilo vtipně a s grácií propojit zdánlivě nepropojitelné, přinést momenty dojetí (třeba u krásné mariánské lidovky o Kopecké a Hostenské Panně Marii), ale i téměř roztančit kostel při peruánské melodii Cachua serranita nebo při menuetu z Concerta IV. Jana Josefa Ignáce Brentnera, jehož hudba se sice hrála i v Jižní Americe, ale on sám nikdy nevytáhl paty z Čech. Závěrečná píseň koncertu navíc ukázala, jak dobře si žánr klasiky a lidovky rozumí s jazzovými inspiracemi.
Collegium Marianum | Hanacco americano
Táborský triptych | Kostel Narození Panny Marie | Tábor
Jana Semerádová, flétny
Vojtěch Semerád, barokní housle a zpěv
Jiří Sycha, barokní housle
Marcel Comendant, cimbál
Ján Prievoznik – violon