Podzimní listy z Kréty

Krajina zvuků a krajina vůní

s mlžným závojem přes oči
s okem fotoaparátu rozkapaným jak u očního lékaře
v botách smekajících se po mokrém vápenci
kloužu prastarou stezkou
mezi pastvinami
vydechujícími vůni ovcí
štiplavou, intenzivní vůni stád
ovce bečí a jako bílá vlna se valí přes stezku
do kopců, do bezpečí
a pastviny zvoní.

klesám do hluboké brázdy hledící k jihu
do moře zlata
strmé srázy se zvedají k šedému nebi
stezka šněruje sutí
mizí mezi vrbami a hořícími javory
kolem země vydechuje opojné kořeněné vůně
sápa, dobromysl, tymián
a srázy zvoní.

Podzim v krétském /h/ráji

Modré nebe zmizelo, letní úpal vychladl
nebe je teď zelené, září tisícem sluncí
voní po citrónech, grepech a pomerančích.

Moře je také zelené,
plné šťavnatého štěstí šťavelu a velkých listů slézu.
V kapkách po dešti se třpytí slunce jako v drahokamech,
prosvítá mezi listy.
Fotograf kleká do měkké hlíny
boty ztěžklé a mokré,
snaží se ulovit slunce mezi úzkými listy olivovníků,
kleká v zeleném chrámu pod klenbu větví
mezi prastaré sloupoví.

Na svazích mezi zídkami jsou natažené sítě
rybáři chytají zlato ostrova
zralé olivy
V sivozeleném sadu u cesty doutná oheň ze starých haluzí
kmeny olivovníků jsou pokryté jizvami
sadaři tříbí sad,
aby se sítě v zeleném moři hemžily úrodou.

Zvonce ohlašují čas hojnosti
a v bahnité cestě rozkvétají krokusy.
Nebe je na zemi
a nahotu není čím zakrýt,
protože fíkovníky shodily listí.
Podzim je čas znovuzrození.

Cesta do nebe

Káva vzkypěla
přesunu stoleček víc do hřejivých paprsků slunce.
Srkáme sladký voňavý černý tér
a prsty jsou ulepené od medu
voní tymiánem.

ευχαριστώ

Ještě jednu serpentinu vzhůru
a pak pěšky
nahoru srázem
kamenitou stezkou mezi temné prastaré cypřiše.
Stoupáme do nebe
k Duchu svatému
mezi ohnivými jazyky javorů.

Bílá kaplička
vedle hrob
ΣΤΑΥΡΙΑΝΟΣ ΠΟΛΕΝΤΑΣ
1856-1959
Nejen stromy se dožívají vysokého věku.

Zvon zavěšený na cypřiši
zazvoním
a kopce vrací ozvěnu ve zvoncích stád ovcí.
Před ikonou Bohorodice zapálíme svíce.
beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
Posvačíme chléb
před námi je cesta
stále lze stoupat.

Planina Niatos.
Jsme ještě na zemi?
Nebo jsme ve všem tom zvonění
a šlehajících plamenech podzimního listí byli vytrženi
uchváceni na ohnivém voze jako prorok?

Propasti jsou zasypány, dokonalá rovina pod dokonalými horami
jejich vrcholy jsou pro nás nedokonalé dnes nedosažitelné.
Na rovině drobné skupinky stromů chráněné trním dřišťálů před zkázou
trnová koruna je spásou pro mladé stromy a šťavnaté byliny
nenasytné kozy a ovce jí neproniknou.
Jsou tu skalky s javory jak z japonské tušové malby
jsme drobné postavičky vržené do mechu bonsajové misky
yose ue.

Ochladilo se.
Pár kapek přejde v drobný déšť.
Z údolí se vyvalí mlha.
Stromy se stanou stíny,
vertikála i horizontála ztratí smysl.
Když mlha zmizí, jsme nad údolím.
Zelená mozaika políček a pastvin,
rozsypané domečky,
tavernička u silnice, kde vaří dobrou kávu.
Sladký voňavý černý tér 
prsty ulepené od medu
voní tymiánem.
A nahoře nad mraky je bílá kaplička
a u ní zvon zavěšený na cypřiši
a svíce, která čeká, kdo jí zapálí…

ευχαριστώ

Chvála květin

viděl jsem vysoké hory věnčené mraky
bílé dokonalé vrcholy, sídla božstev
a naplnila mne posvátná úcta a chtěl jsem zvolat:
hosana na výsostech

viděl mořské vlny, jak se valí na břeh
a bez přestání omílají kameny a mušle
drtí je na jemný písek
a chtěl jsem se ponořit do chladivé vody
plout k obzoru, kde už není rozdíl mezi nebem a zemí

viděl jsem vysoké srázy soutěsky
po levici i po pravici
skály provrtané jeskyněmi a prohlubněmi
balvany větší než člověk
a pomyslel jsem na to, jak jsem nepatrný

viděl jsem kamennou stezku,
která se po srázu spouští dolů
kličkuje mezi sápou a bochany tymiánu a pryšců
opojně voní po dešťové přeháňce
a míří k moři
a pomyslel jsem s pokorou, že stojíme na ramenou obrů

a pak jsem na dně rokle uviděl křehký a něžný květ divokého narcisu
v očekávání vlahého podzimu
vyrazil mezi kamením
a oči se mi zalily slzami

a v nízké vypasené trávě pastviny
v zemi pošlapané tisíci ovcemi
jsem uviděl drobné květy divokých krokusů
cudně bílou a fialovou
a mé srdce naplnila radost.

Bílé Hory (Λευκά Όρη)

Pozdvihuji očí svých k horám
jsou skryty v oblacích

dnes jen pár serpentin
nahoru ke Studeným Pramenům.
Opuštěné domy se zubí nad srázem
slepá okna
vrata vyvrácená ze závěsů
i tady mladí odcházejí do měst
na pevninu
hledat štěstí.
Zůstávají ovčáci
muži prosycení pachem stád
ve svých otlučených off-roadech
se štěkajícími psy na korbě.
Snědé tváře, černé vlasy a vousy
věcné světlo cigarety v ústech
zabahněné boty
drsní, ale přesto ochotní zastavit
poradit
svézt
když je třeba
V horách si musíme věřit a pomáhat.
Ovce, které před turisty prchají, to vědí.
Halekající syrový mužský hlas rozhoupá zvony v nebesích
bílá vlna se žene po svahu
přelévá se přes skaliska
bečí a mečí
spěchá za vodou
za čerstvými větvemi nařezanými kdesi dole v háji
spěchá k věčnému světlu
Moje kroky jdou ztěžka vzhůru svahem
bílá lavina se chvíli zastaví
zvědavě pozoruje
než cvakne spoušť fotoaparátu
dá se znovu do zběsilého běhu dolů
za halekajícím hlasem.
Prší.
Oblak a mrákota jest vůkol něho
z mraku a mlhy se noří siluety cypřišů
svítí pochodně javorů
skalnatým kaňonem potoka teče namísto vody mlha
jinde by bylo ticho,
ale tady jsou stále slyšet zvonce
tu a tam v mlze spadne kámen
na suťovém poli
cesta jde po okraji srázu
místy mizí se ztrácí mezi kamením a tymiánem
jen mlčenliví kamenní mužíci
navršení poutníky přede mnou
ukazují cestu.
Les řídne
skály jako kamenné desky
Mojžíš na hoře Sinaj.
A v tom mi tvář ozáří světlo
závoj mraku se rozhrne
a přede mnou tři bílé stany
oblé vrcholy hor
Spathi, Ornio a Mavri.
Usednu pod pokrouceným mohutným cypřišem
dole plují obří bílí beránci
občas vykoukne vesnička
usazená na hřbetu kopce v podhůří
jako jezdec v sedle
V dáli se zableskne hladina moře
olověná a v mžiku zlatá
to když se mrakem prodere slunce
a jako alchymista promění krajinu
vítr za chvíli přižene mlhu
scéna zmizí.
Ticho?
Ne.
V mlze zní zvony
ozvěna posvátného.
Haleluja, chvalte Hospodina,
on halí nebe do oblak a zemi deštěm zalévá,
aby tráva rostla na horách.

 

Chvála platanů

Co je platan?

ptal jsem se jako malý kluk,
když jsme četli ve škole jednu báseň.
Tím se myslí velký strom,
odpověděla soudružka.
Nikdy platan neviděla
v Jihlavě nerostly.
Platan je skutečně velký strom,
krásný!
V parcích i alejích.
Ale v hlubokých údolích Kréty
tam je stromem z ráje
je Yggdrasil, který prorůstá světy
je výhonek z kořene Jišajova
korouhev národů
osa světa
je posvátným fíkovníkem Buddhovým
je zlatou řekou při pohledu z vysokých srázů
je zlatou střechou při cestě roklinou
je křížem spásy, když se jeho větve protnou
je Jákobovým žebříkem u kostela svatého Jiří v Therisu
je obrazem věčnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.