Opouštíme krásné město Villafranca del Bierzo krátce po šesté hodině ranní. Přes starý most do kaňonu řeky Valcarce. Zatímco koryto řeky je v nějakých 500 m nad mořem, okolní kopce dosahují téměř 800 m. Údolí je úzké, camino vede po silnici, víc místa tu není. V místech, kde se kaňon trochu rozevře jsou malé pastviny, sem tam starý mlýn s drobným políčkem nebo zahrádkou. Když se údolí otevře ještě víc, zbyde i místo na vesnici. I ta se však musí spokojit jen s prostorem kolem silnice, tvoří ji tak pouze jedna či dvě ulice táhnoucí se údolím. Mnoho domů je opět na prodej a v dezolátním stavu. Do údolí záhy tunelem vpadne dálnice A6 spojující A Coruñu a Madrid. Údolím se tak proplétají řeka, stará silnice s trasou camina, nová silnice, která vede většinu cesty v dimenzích té staré, jen ji rozšiřuje, a dálnice. Ta vede většinou po mostech, zařezává se do strmých svahů nebo se provrtává kopci tunely. Řeka Valcarce je hodně divoká, plná meandrů a ostrůvků. Cesta vede o něco výš nad řekou, takže vidíme spíš do korun stromů. Po pravé ruce se zvedají strmé svahy s borovicemi a levandulí, po levé padá strmý svah do zeleného království. Mohutné olše, topoly, jilmy, kaštanovníky a ořešáky obrůstají lišejníky, břečťanem a plaménkem. Je slyšet zpěv desítek ptáků a hučení vody. Dálnice tenhle koncert zatím příliš neruší, protože je brzo ráno.
Mezi vesnicemi cesta často prochází kaštanovníkovými háji. V těchto rozměrech jsme u nás zvyklí vídat spíše památné lípy nebo duby. Staré kaštanovníky jsou obrovské obdiv budící stromy. Za malebnou vesničkou Las Herrerías de Valcarce camino konečně opouští silnici a uhýbá do vlhkého lesa. Cestou začalo pršet, předpověď nelhala. Chvíli prší, chvíli je sluníčko. Objeví se i duha. V lese cesta nejdřív klesá k mostu přes potok, aby pak mohla vyšplhat převýšení 300 m do vesničky La Faba. Šplhá se kamenitým úvozem ve svěžím lese dubů, javorů a kaštanovníků. Kolem cesty jsou kamenné zídky prokvétající žlutými vlaštovičníky a fialovými kakosty.
V La Faba je čas na občerstvení. Čeká nás ještě dalších 400 výškových metrů do vsi O Cebreiro.
Jak jsi krásná krajino, má nevěsto.
Tvůj růžový šat zahalený bílým závojem.
Jako zelená suknice jsou pastviny,
jako šňůry perel jsou tvé kamenné zídky,
jako zlaté šperky květy kručinek,
jako stříbrné náušnice bílé keře janovců.
Na svatbu zvou zvonce na tvých loukách
a hosté přicházejí z blízka i daleka, aby ti vzdali chválu.
Výstup na O Cebreiro je nádherný. Krása nevídaná. Jen si musíte počkat, až se nevěsta odhalí.
A z čeho je ten bílý závoj, krajino, má nevěsto? Z mlhy, poutníku můj milý, z mlhy. A kroupy jsou mé perly a sníh je má krajka.
Ano, ano, předpověď nelhala. Nejdřív drobné krupky, jako obličejový peeling, pak nefalšovaný sníh. Cesta se mění v bahno, vítr fičí a žene sníh poutníkům do obličeje. Kdo vytrvá, spatří nevěstu. Jako mávnutím kouzelného proutku nečas pomine a vysvitne slunce a opře se plnou silou do svahů. Pára stoupá nad suchými rezavými porosty hasivek, nad zářivým zlatem kvetoucí kručinky, rozkvetlými janovci a růžovým mořem vřesovců. Poutníci shazují pláštěnky a žasnou.
Takové zázraky se dějí na hranicích Galicie, do níž vstupujeme.
O Cebreiro je první vesnice v Galicii. Trochu turistická. Vede sem silnice a krása výhledů do kopců je tak dostupná všem. Na cenách v hostincích to ale nepoznáte. Kafe je pořád za euro, empanada s tuňákem za 3,50 a pivo za půldruhého eura.
Poslední úsek cesty je ještě trochu do kopce a pak už po rovince a z kopce do Liñares. Jdeme borovým lesem, kde kvetou divoké narcisy (tyhle jsme ještě nepotkali), kandíky a čemeřice, a kde ve stínu pod stromy stále zůstává sníh připomínající proměnlivost zdejšího počasí. Ostatně, sněžit dnes ještě bude, ale to už budeme v teple albergu v Liñares.