Původně to měly být dvě etapy, ale trochu jsme to upravili. Hrdinou dne je Radek, protože s jeho puchýřema bych já nedošel ani do krámu, natož pak ujít téměř 40 km.
Sněžení bohužel neskončilo včerejšími přeháňkami. Fouká studený vítr a střídavě padají krupky nebo mokré sněhové vločky. Prostě počasí, které ve Španělsku v polovině května čekáte. Když překročíte hranice Galicie, neznamená to jen čáru na mapě, znamená to taky, že jste se přehoupli na druhou stranu hor. Tu vlhkou, obrácenou k Atlantiku. Navíc jde zrovna fronta, takže nad 1000 metrů sněží a pod 1000 metrů prší.
Nevěsta, která nás včera nechala nakouknout pod závoj, je dnes cudně zahalená. Mlha se nahoře bude držet celý den. Trochu výhled bude, až slezeme níž.
Galicie je nádherně kopcovitá a šťavnatě zelená. Úplně jiný svět. Připomíná spíš Bretaň nebo Skotsko. Celý den strávíme přecházením kopců ponoření v zeleni. Vrcholy jsou pokryty vřesovišti, pod nimi začínají lesy a pastviny. Pole jsou jen drobná. Krajina je rozparcelovaná kamennými zídkami, podél kterých jsou aleje stromů. Cesty jsou zahloubené do úvozů mezi zídky a stromořadí. Mezi pastvinami tedy většinou koukáte kravám na nohy nebo ani to, protože cesta je nezřídka velmi hluboko zaříznutá mezi skalky a téměř kolmé svahy úvozu jsou zpevněné nasucho vyskládanými kameny. Všude bochany mechů, kapradiny, lišejníky. Nad hlavou loubí z větví dubů a kaštanovníků. Cesty propojují vesnice a pastviny. Slouží nejen lidem, ale i kravám, když jdou na pastvu. Poznáte to velmi snadno…
Vesnice vypadají, jako by se tu zastavil čas. V těch drsných podmínkách není moc divu. Brblat, že Katalánsko táhne ekonomiku, zatímco tady se lidi dloubou v nose, není úplně fér. Tohle opravdu není a nemůže být Barcelona. Platí to pochopitelně o venkově obecně. Je dobré si to uvědomovat při nákupech potravin v pohodlí domova nebo v supermarketu ve městě.
I tady je vidět, že vsi spíše vymírají. Mnoho domů je opuštěných, některé už se sesuly k zemi. Vesnice tady v podhůří jsou sevřené tvrze. Kamenná neomítnutá stavení s velkými stájemi pro dobytek. Stáje a hospodářské budovy jsou většinou z kamenů skládaných nasucho bez pojiva. Břidlicová střecha. Zahrádka s pár řádky brambor a zeleniny. Někde mají dost binec. Tím nemyslím všudypřítomné kravince a vůni hnoje, ale spíš rezavějící veteš, pneumatiky, plastové barely, rozbité přepravky a další haraburdí.
Čeho je ale dobré si taky všimnout, jsou zásobníky na vodu. Betonové či kamenné rezervoáry jímají svedenou dešťovou vodu nebo vodu z horských potoků. Vody je tu teď dostatek, ale je dobré si něco schovat na horší časy.
Za celý den potkáme minimum aut. Není divu, většinu z dnešních téměř 40 km chodíme po úvozových cestách. Krajina je díky nim velmi dobře průchozí mimo silnice. Občas camino silnici přechází po vydlážděném přechodu, aby se na druhé straně cesty zase zanořilo mezi stromy, zídky a pastviny.
Až posledních pár kilometrů do Sarrie už kopírujeme hlavní silnici. Když se dohrabeme do našeho albergu, máme toho oba tak akorát. Je čas na teplou sprchu a relax.
Zase jedna sonda z poutnické infrastruktury.
Naše tradiční kávová zastavení. Snídaňová i svačinová.
I v horských vesničkách zpravidla funguje nějaký ten bar pro poutníky. Samozřejmostí je pořádné kafe za cenu nanejvýš 1,2 Euro. Tortilla, čerstvý sendvič nebo bagetka, džus, zpravidla z čerstvých pomerančů. Ne, v 1200 metrech opravdu nemají pomeranče na zahradě a stejně zvládnou víc než Cappy nebo postmix. A to dokonce i dnes u Lenochoda, který byl i přesto,že totálně nestíhal, milý. Krom klasického mléka i tady vedou to bezlaktózové nebo madlové. Kousek buchty ke kávě se dává jako pozornost.
Večer na peregrino menu. Obří porce salátu, chobotničky a zmrzlinový dort. Víno. Z kuchyně na nás mrká teta, jestli to bylo dobrý. Úsměv. Majitel restaurace nám při odchodu podá ruku a popřeje „Buen camino!“ i když nemá důvod si myslet, že se vrátíme. Ke stolu vedle přinesl omylem ještě jednu sklenici piva. „Ale my jsme si neobjednali! “ hájí se hosté. „Jéje, to se omlouvám, tak to máte na účet podniku.“ Budvarské hospody v Budějicích by tímto stylem zkrachovaly.