Konec… to be continued

Je sedm ráno.

Venku ještě přítmí. Ze 14 postelí je už sedm prázdných. Další peregrinos zmizí za chvíli na cestu.

Spí už jen dva.
Zvuk vody v koupelně. Vrzání dřevěné podlahy ve starém domě. Šustění spacáků. Někomu spadla hůl. Zipy, přezky, vrznutí dveří.
Jedna poutnice se vrací. Zapomněla láhev vody na cestu.
V kamnech už dávno vyhaslo. Za velkým oknem přes celou stěnu se prochází po pastvině bílý kůň.
Hospitaleros teď musí vyvětrat, poklidit a zasednout za přijímací stůl v hale. Odpoledne přijdou noví poutníci.
My dnes nezvykle patříme k těm sedmi. Obvykle jsme touhle dobou už na cestě.
Naše letošní etapa končí tady v Sarrii.
Stojíme na autobusáku a čekáme na bus do Luga. Odtud máme spoj do Leonu a Barcelony.
Do kavárny se scházejí cestující a poutníci, kteří z nějakého důvodu nechtějí nebo nemohou absolvovat další kus cesty do Portomarín.
Prší.
Každé camino dojde do své Compostely nebo až do Finisterry k moři.
Příznačně jsem včera razítkem v našem albergu zaplnil svůj credecial, ale hned jsem si koupil nový. Compostela a snad i Finisterra čekají příští rok.
V novém credencialu je víc map. Nejen Camino Francés, ale taky Del Norte nebo Portugés…
Díky lidem na cestě, díky poutníkům, díky Radkovi za organizaci celé pouti, díky Šárce za backoffice. Díky Bohu!

Lugo. Zastávka na camino primitivo. 

Krom všeho toho unesca (komplet římské hradby a katedrála) mě tu zaujalo hlavní náměstí.
Jak často je slyšet, že náměstí má být hlavně čistá dláždená plocha, kde jsou ty průhledy z jedné strany na druhou. Přitom v mnoha městech je lepší radši leccos nevidět. A když už mají tu dlážděnou plochu, tak zas moc neví k čemu a nedaří se jim vymyslet obsah, tedy život onoho náměstí.
V Lugu je na náměstí historická radnice, celá jedna strana. Domy jsou tu výstavné, zachovalé, jak se sluší na významné město založené Římany.
A přesto se jim sem krom dlážděné plochy vešly krásné stromy, záhony, altán pro promenádní koncerty, lavičky, zahrádky restaurací…
Jo pardon, nevešlo se jim sem parkoviště.

Jak si tak s některými z vás píšu a sedím v buse, kterým za dnešek projedeme to, co jsme týden šli, probírám se jako růžencem korálky z cesty.

Tady jeden z nich.
O poutnících v Liñares. 
Potkali jsme mladý pár, tuším Američani nebo Kanaďani, se dvěma dětma. Jedno úplné mrně,  druhé trochu větší. Měli takový ten terénní kočárek, obdoba toho, se kterým se jezdí v zimě na běžky. Bylo to v albergu v Liñares. To je ten na horách. Tam, kde fučel vítr a sněžilo.
S náma na pokoji pak spali dva francouzští staříčci. Tipl bych kolem 70 let. Babča večer v kuchyňce krásně recitovala. Potkala se tam s dalšími poutnicemi z Francie. Nerozuměl jsem sice ani slovo, ale bylo to skvělý. Na potlesk. Děda moc nemluvil. V noci prděl. Ale to já taky. Nicméně, když jsem večer přišel na pokoj pro otvírák na víno, seděli jsme totiž s Radkem ve společenské místnosti s kuchyňkou, děda byl s babčou zalezlý v jedné posteli a plánovali další den.
To je camino příběhů.

2 odpovědi na “Konec… to be continued”

  1. Uzasny. Chce se mi skemrat – vezmete me priste s sebou. Z predposledniho odstavce je mi moc smutno, mate naprostou pravdu. Dekuji Vam za to krasne cestovani. Citim to slunce i kroupy, vitr, vzduch – diky Vam. LudmilaZ

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..