Každé Velikonoce jsou mimořádné, ty letošní byly ve znamení putování po kraji, který byl pro mne dosud místem s označením “hic sunt leones”.
Velikonoční vigilie v nádherném dřevěném kostele sv. Jana Křtitele ve Slavoňově. Velikonoční radost mi tu tedy poněkud zastřelo naprosto vyprázděné kázání v duchu “nastavování procesů”, kterým kdysi neblaze proslula jedna česká ministryně kultury, a pak skutečnost, že večeře Páně nebyla úplná. V kostele, který byl původně utrakvistický, to zvláště zamrzí.
Boží hod v Jeruzalémě. Tedy “jen” v tom slezském. Ve Vambeřicích. Konečně vím, kam se to chodilo a dodnes chodí na ty poutě. Malé městečko v Kladsku, dnes tedy v Polsku, je mariánským poutním místem už od 13. století. Prostá dřevěná soška Panny, uctívaná dávno před tím, než ji Poláci ve dvacátém století korunovali. Je to podobné jako ve Skokách, ve zvláštní dny soška opouští místo ve zlatu a záři a přichází k věřícím a oni přicházejí k ní.
Svatyně se postupně rozrostla ve velkou baziliku s titulem basilica minor, vesnička se stala městečkem, které je jakýmsi obrazem Jeruzaléma. V jednom dni tu zvládnete Olivovou horu, Sión, Sinaj, Tábor… projdete křížovou cestu, potkáte desítky kaplí, soch a bran. Krásná je sv. Starosta, ukřižovaná na rohu dvou ulic. Zvláště letos, kdy jsou zvěstovatelkami slavného Vzkříšení ženy, mi tento výjev připadá silný.
Prvního dne v týdnu časně ráno přišly (ženy) ke hrobu a nesly vonné oleje, které si připravily. Nalezly kámen od hrobu odvalený, a když vešly, tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly v rozpacích, najednou u nich stáli dva muži v oslnivě bílém rouchu. Zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi. Muži jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám říkal, když byl ještě v Galileji: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Vzpomněly si na ta jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily to všechno jedenácti (učedníkům) a všem ostatním. Byly to Marie Magdalská, Jana a Marie, (matka) Jakubova; a ještě některé jiné, které byly s nimi, to všechno pověděly apoštolům. Těm ta slova připadala jako plané řeči a nevěřili jim. Petr se však zvedl a běžel k hrobu. Naklonil se dovnitř a viděl jen pruhy plátna. Vrátil se celý udiven nad tím, co se stalo.
— Lukáš 24, 1-12
Když jsme se zastavili na louce na konci křížové cesty u odložených zvonů, z údolí od baziliky k nám dolehl zpěv “Regina coeli”, který si rád zpívám v české verzi s Michnovou melodií.
Vesel se nebes královno…
ten, jenž jsi v klíně chovala,
vpravdě vstal Kristus, tvá chvála.
Aleluja!
Pondělí (do)provodního času, kdy se chodí na pomlázku, letos připadlo na den Země. Začali jsme nad Náchodem, putovali do R(o)k(o)le, kde je malé poutní místo s křížovou cestou, a pak se na loukách u Šedivin kochali zlatem.
V trávě září
plátky zlata. Podívej!
Klíče od ráje.
Přejezd přes kopce, hory. Na vrcholech a v údolích potoků leží ještě sníh, který se však dole topí v záplavě devětsilů a dokvétajících bledulí. Cesta seběhne k Divoké Orlici, která tu tvoří hranici mezi Polskem a Českem. Žlutá a hnědá ostřic. Zatímco jinde už tryskají ohňostroje jarních barev a květů, zde se kraj pomalu probouzí do jara.
A pak se na kopci nad cestou objeví zázrak. Neratovský poutní kostel Nanebevzetí. Fénix, který povstal z popela díky iniciativě zdola, díky nadšení, chuti a práci dobrovolníků. Poselství naděje!
Skleněnou střechou svítí do kostela slunce, na nebi plují mraky, krov ohřátý sluncem a nyní chladnoucí večerem praská své nešpory, připojuje se ptačí chór z blízkého lesa.
Nebesa se zaradují,
rozjásá se země,
moře i s tím, co je v něm, se rozburácí,
pole zazní jásotem, i všechno co je na něm.
Tehdy zaplesají všechny stromy v lese.
— Žalm 96
Spojení Kristova slavného Vzkříšení se vším stvořením. Den Země. Propojení nebes a země, člověka s Bohem a se stvořením.
