Tuberkulózní klimatické lázně a sanatorium tu byly dříve než v Davosu a Davos vlastně převzal zdejší koncept dr. Brehmera. Lázně byly velmi nóbl a oblíbené. V roce 1887 už tu bylo 730 pacientů a na přelomu století měly lázně kapacitu neuvěřitelných 1100 pacientů a léčila se tu celá Evropa. Jako ve správném lázeňském městečku tu proto nechybí ani pravoslavný kostel sv. archanděla Michaela z roku 1901, protože ruská smetánka jezdila do všech významných lázní v Evropě. Řeč je o městečku Görbersdorf | Sokołowsko.
Davos pak může připomínat i neúspěšný pokus udělat tu zimní lyžařské středisko v sedmdesátých letech minulého století. To už Sokołowsko, pojmenované po kolegovi dr. Brehmera Alfredu Sokołowském, patřilo Polsku.
Z české strany Javořích hor se sem dostanete nejlépe z Vižňova. Stačí přejít hřeben. Trochu se zapotíte, ale cesta stojí za to.
Bohužel všechna sláva lázeňství je v Sokołowsku již jen co jméno. Stále se sem sice jezdí do lázní, léčí se tu ovšem problémy stáří a stav celého letoviska jako byl trochu obrazem chorob, které stáří často provázejí – Alzheimerova choroba a demence. Slávu luxusního tuberkulózního sanatoria připomínají již jen cedulky na původních lázeňských vilách, které začaly chátrat, stejně jako celý obrovský areál, hned po roce 1945. Mnohé honosné pavilony a vily byly přestavěny na bytové domy. Nejskvělejší budova lázní Altes Kurhaus (později Sanatorium Grunwald), nádherná novogotická cihlová budova s promenádou, věží a ubytovacím traktem je dnes žalostnou připomínkou někdejší slávy. Už tak zdevastovanou budovu navíc silně poškodil žhářem založený požár.
Nicméně i v polské historii tohoto místa jsou světlé momenty a ty jsou snad i jeho nadějí. Městečko je spojeno s několika roky života významného polského režiséra Krzysztofa Kieślowského a jeho odkaz je tu stále živý. Pořádá se tu filmový festival a další kulturní aktivity (hudební festival alternativní hudby a umění) jsou spojené právě s budovou bývalé lázeňské budovy (Altes Kurhaus). O opravy se stará kulturní nadace The Contemporary Art Foundation In Situ, založená v roce 2004 dvojicí vizuálních umělců Bożennou Biskupskou a Zygmuntem Rytkou. Vzhledem k rozsáhlosti komplexu tu mají ještě mnoho práce. Musím však přiznat, že zatím dokončená oprava jedné z částí budovy ve mně vyvolává spíše smíšené pocity, ale třeba budou pokračovat dál trochu nápaditěji. Ovšem je zde velmi vidět, že chybí prostředky. A to nejen na budově sanatoria, ale i v celém městečku. Vkusně a stylově opravených staveb je tu minimum. Naděje ale zůstává. Stále sem jezdí mnoho turistů, které přitahuje nádherné okolí jako stvořené pro výlety.
Při návštěvě doporučuji neopomenout návštěvu hřbitova, toho původního. Dnes je označen jako “německý”. Je kus za městečkem, na svahu nad potokem. Zarůstající cestu k němu v tento čas lemují rozkvetlé zlatohlavé lilie. Ze hřbitovní kaple zbyla jen ruina. Někdejší hranice hřbitova připomíná sloupoví habrů, které již dávno nikdo nestříhá do úhledného živého plotu a tak jejich mnohokmeny vyrazily k obloze. Mezi stromy, travou a kopřivami jsou tu a tam prohlubně, zbytky schůdků k hrobkám, kousky hrobových obrub. Většina náhrobků zmizela. Mám trochu obavy, že skončily jako ty z židovského hřbitova v Prostějově, v dlažbě na dvorcích, v základech a kdoví kde. Přesto však tu a tam narazíte na povalený náhrobní kámen, kde lze ještě přečíst jméno, pokud bylo tesáno přímo do kamene. U některých zplaněl barvínek, u jiných jsou lístky jahodníku. V křoví zarůstá kříž. Zůstává zvláštní smutek z tohoto místa zapomínání, kde divoké dvacáté století zamíchalo podivně a dramaticky osudy lidí a zemí.
Na hraničních kamenech tady na pomezí je v bílé barvě stále dobře patrné písmeno D, nejprve narychlo změněné na P protažením čárky. Ne vše však lze změnit snadno bílou barvou a hledání smíření a tvorba nového vyžaduje čas. O tom víme v našich Sudetech také své.
