Noc kostelů. Zvládli jsme desítku. Jo! Už deset let otevíráme kolem Letnic, toho v Čechách téměř neznámého svátku, dveře soběslavských kostelů. Dnes už to sice není taková masová akce, kdy se nám lidé do kostela pro obrovský zájem sotva vešli, ale přesto si myslím, že si Noc své příznivce našla a že zájem nepolevuje.
Myslím, že je to i proto, že Noc je o kostelech jinak. Zahajujeme sice každoročně ekumenickou bohoslužbou, tedy akcí navýsost náboženskou, ale jinak se Noc těm běžně chápaným náboženským kategoriím vymyká. Ukazuje jinou stránku víry a duchovna. Ne protažené obličeje, pietně sepjaté ruce. Nechápejte mě špatně, neodsuzuji klidnou usebranou zbožnost, jen poukazuji na to, že víra a zbožnost může mít mnoho tváří. Třeba tu vtipnou, která si dovede i ze sebe sama dělat legraci a nebrat se smrtelně vážně. Jak se ostatně mohli přesvědčit všichni, kdo zavítali na světoznámou hru Jozue do evangelického kostela, nebo na večerní čtení ke sv. Vítovi.
Letos nás v radničním plátku zařadili mezi nekrology. Nazývají to společenská kronika. Prý proto, že Noc je duchovní akce. Tohle odůvodnění mě velmi pobavilo. Je samozřejmě absurdní a motivace byla úplně jiná, ale o to nejde. Připomnělo mi to, jak jsem kdysi vedl na stránkách stejného plátku polemiku o tom, zda v bývalém hřbitovním kostele lze pořádat svatby s tím, že můj oponent tvrdil, že něco takového je pro něj nepředstavitelné, protože přece, ó, hrůzo, konaly se tam pohřby a kolem býval hřbitov. Mě spojitost mrtvých a živých nepohoršovala. Proč by také měla.
Letos jsem si, vida pozvání k Noci obklopené vzpomínkami na naše zemřelé, vybavil Holbeinovy grafiky Tance smrti. Rozjuchaní kostlivci tančí pospolu a do tance zvou i živé. Smrt vpadává tu do života bohatých, tu chudých. Tam si odvádí sedláka z pole, tam bohatou šlechtičnu. Redaktorce radničního plátku se povedl nechtěný vtip. Oddělovat mrtvé a živé, oddělovat tělo a duši, oddělovat veselé a smutné, protože to jedno je tak nějak víc vhodné či nevhodné, nás provází v různých životních situacích. My tohle na Noci v Soběslavi moc nedržíme. A proto jsem dalek toho, abych řekl, že Noc je duchovní akce, protože nechci nasazovat masku zbožného kajícníka v modlitbách, jakkoli i to může být jedna z příležitostí, kterou Noc nabízí. Říct, že Noc je duchovní akce znamená o něco přivřít otevřené dveře kostela a přestat věřit. Noc je spíše festivalem – to slovo kdysi označovalo náboženské oslavy, které zdaleka neměly jen ten zbožný rozměr. Noc je pestrým obrazem světa a snad i zásvětí a nemusí mít zasmušilou tvář.
“A když se postíte, nebuďte zasmušilí jako pokrytci, kteří hyzdí své tváře, aby ukázali lidem, že se postí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Když se postíš, raději si pomaž hlavu olejem a umyj si tvář, aby tvůj půst nebyl zjevný lidem, ale tvému Otci, který je v skrytu. A tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.“ říká nám ve známém poučení evangelista Matouš.
Noc je zvláštní příležitostí. Nabízí zábavu, poučení, hudbu i ticho, je prostorem modlitby i veselého smíchu a výkřiků dětí. A jak jsem psal už v některém z dřívějších ohlédnutí za Nocí, ve všech těchto projevech Noci můžeme, stejně jako prorok Eliáš, zaslechnout onen hlas v ranním vánku.
Po více než deseti letech, vzpomenu-li i na Noci kostelů v Táboře, je třeba si přiznat, že ne vždy se vše podaří a to ani po letech zkušeností. Naopak, v mnoha věcech klopýtám každý rok stejně. Jakoby nepoučený. Stále stejné chyby a nedostatky. V pátek předvečer Noci bývám vždy nervózní, podrážděný… a pak přijde čas společné bohoslužby a zpěv Františkovy modlitby “Učiň mne pane nástrojem”, tak krásně zhudebněné Petrem Ebenem, a všechno se změní. Tehdy pro mne začíná Noc. A navzdory všem těm škobrtnutím se dílo zdaří.
Víte, v Soběslavi je úžasná parta lidí. Chybujících, nedokonalých, otevřených a spolupracujících. Nadšených pro nápady druhých. Říkám jim Ponocní a každý rok tu Noc spolu nějak uplácáme s velkou mírou otevřenosti a improvizace. Možná pro náhodu, možná pro Ducha svatého. Snad právě v tom je trochu klíč k Noci. Já za ten klíč děkuju. Zároveň vím, že už ho žmoulám moc dlouho, měl by ho vzít někdo jiný. Mám jedinou podmínku: ať nechá otevřené dveře a ani na chvíli ať se nenechá zviklat k pokušení, že Noc je jen duchovní akce.
S vděčností za desetiletí Noci v Soběslavi
Zdenda