Ohlédnutí za týdnem Prague Pride 2022

Po Prague Pride se obvykle vyrojí různé komentáře tu a onde, kritiky, skandální odhalení, ale i věcná pozorování a zpovědi plné emocí. Tam někam asi bude patřit i tenhle text, protože i pro mne je pride hodně emoční záležitost. Nepíšu o ní poprvé. Vytáhl jsem si svůj starší text z roku 2018 Parádní víkend.

No a vlastně zjišťuju, že asi nenapíšu nic objevného, on to ostatně není ani cíl. Spíš na mne různé ty reakce a pozorování zase dolehly a pracují a volají po tom, aby byly vypovězeny a svěřeny papíru nebo spíš nulám a jedničkách digitální komunikace.

Průvod na Můstku. 13.8.2022. foto: VNV

„Show some respect!“

Pořádnou ranou pro mne bylo nechutné hejtování pride z vlastních řad. Neurvalci mávající svými univerzitními diplomy, které mají dokázat, že oni jsou ti praví arbitři vhodnosti, míry vkusu a stylu, ve skutečnosti kydají do vlastního hnízda a zapomínají, že právě díky desetiletím queer aktivismu mohou dnes žít své opravdové životy ve vztazích s lidmi, které milují, aniž by se (v našich končinách) museli obávat vězení, perzekucí a ústrků. Situace není sice úplně růžová, ale přesto jsme za ty roky učinili velký společenský posun a to právě díky aktivismu, jehož je Prague Pride součástí. 

Kydání do vlastního hnízda je navíc užitečným nástrojem pro mnohé další hejtry, kteří použijí tato “svědectví” jako falešné důkazy o tom, jak sami queer lidé pride nesnáší a jak je to akce nějaké úzké skupinky pro uspokojení jejich bezpochyby zvrhlých potřeb. Nene, aktivismu je stále třeba. Toxické, zvrhlé a pro společnost nebezpečné je právě držení věcí pod pokličkou – ať si ti teplí klidně jsou, ale ať s tím nelezou na veřejnost – nebo boj za udržení starých a tím pádem jasně přirozených odvěkých pořádků, umlčování otázek a kritických hlasů.

Nejviditelnější část celého týdne akcí Prague Pride je sobotní průvod. Ten má pro mě stále i onen aktivistický význam, i když, jak upozorňují někteří, může být i prostým karnevalem, vyjádřením sounáležitosti, podpory nebo prostě jen pěknou párty. Pro aktivisty pak může být vnímán jako sváteční a zasloužená oslava dosažených úspěchů. Byť pro mnoho z nich je i vlastní organizace průvodu a doprovodných akcí další porcí práce.

Nemusíte jít v průvodu, nemusíte dokonce ani na žádnou z dalších akcí pride, může vám být celá ta akce ukradená, ale v momentě, kdy začnete veřejně a s vervou šířit zlobu nad celým tím “cirkusem”, pak znevažujete desetiletí práce a obětavosti lidí před vámi a lidí kolem vás, kteří se perou i za vás. Pro mne je tohle hodně silné, rána na solar, ze které se těžko vzpamatovávám a kterou těžko prominu.

Vtipně a trefně na tyhle falešné arbitry vkusu a kultivovanosti zamířil svou filipiku Jaroslav Hašek, jehož citát sdílel jeden z mých přátel: 

Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje, a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury, typu svatého Aloise, o kterém vypravuje se v knize mnicha Eustacha, že když svatý Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu dal se do pláče a jedině modlitbou se upokojil. Tací lidé se veřejně rozhořčují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodkách přečíst si neslušné nápisy na stěnách.“  

Ale dost o pokrytcích, kteří zase kritizují to, co nikdy nezažili,  tolik řádků si ani nezaslouží.

Pride je o darech, možnostech a svobodě.

Letos pro mne byla účast limitovaná a proto jsem stihl jen dvě akce. Obě byly darem a silným zážitkem. 

Pride Voices

To je tradiční silná součást festivalu. Vždy inspirativní, dojemná, velmi emocionální. Letos v Divadle Na Prádle. Trochu zastrčeně a přesto blízko Střeláku. Nevím, jestli to byl ten důvod, proč se letos zúčastnilo na můj vkus velmi málo posluchačů.

Sergii Shchelkunov – ukrajinský občanský aktivista, nyní učitel v arktické části Kanady mluvil o pořádání pride kdesi “in the middle of nowhere” mezi velkou komunitou indiánů kmene Krí. Proč pride v takovém zapadákově? Odpověď tamní starostky a lidí byla prostá: “Aby se naše děti nemusely obávat žít opravdový plný život.”

Ridina Ahmedová mluvila o tom, jaké je to hledat kořeny mezi Československem, Súdánem, Alžírskem…, o hledání rodiny a také vlastní sexuality a přijetí vlastního těla mj. třeba o jejím projektu Sádlo.

Miki Herrlein přišel se zpovědí člověka uvnitř katolické církve. Jaké to je být queer v komunitě, která queer lidi stigmatizuje. Jak moc odvahy museli ukázat všichni ti, kteří se letos zkraje roku vyoutovali ve své domovské katolické církvi v Německu v rámci hnutí #outinchurch. Ne jako prostí věřící, ale jako zaměstnanci církve, tedy pod hrozbou personálních trestů. Byť, jak víme z českého prostředí, zabalených do nesrozumitelných teologických zdůvodnění a formulací zástupných problémů, jenom proto, aby katolická církev nemusela přiznat, že queer lidi prostě odmítá navdory zvěsti evangelia.

Běloruský aktivista a performer Igor Shugaleev pak přiznal, jak těžké je hledat smíření, když jste člověk, který opustil vlastní zemi, která navíc nyní stojí na straně agresora a kde protestovat znamená čelit státní zvůli, násilí a vězení. U jeho vystoupení mne mrzelo, že se organizátorům nepodařilo zajistit tlumočení tak, aby Igor nemusel mluvit anglicky, když v angličtině není doma. Už tak byl dost stresovaný. Myslím, že kdyby mohl mluvit svou rodnou řečí, cítil by se lépe.

Bolestivé a silné svědectví přivezla z Polska Julia Maciocha, předsedkyně varšavského pride. Bylo to svědectví ze země, která ač je nám blízká a společně sdílíme Evropskou unii, stále perzekvuje ženy a queer lidi. Jejich známe LGBT free zóny a zákazy potratů jsou toho dost odpudivým příkladem. Slyšet o tom, co se dělo na pride v Bělostoku na východě Polska pak bylo obzvlášt silným zážitkem. Nejenom jako svědectví brutality a bezmoci, ale hlavně jako svědectví odhodlání a vzdoru, který je možná pro Poláky takovou národní vlastností a pro nás by mohl být inspirací. 

Společný koncert Doodles a polského sboru Voces gaudii

Tradiční a netradiční. 

Doodles jako český gay sbor je již tradičním účastníkem/partnerem Prague Pride. Jejich koncerty jsou vždy svěží, plné energie a nadšení. Je vždy radost je slyšet.

Zvyk zvát si zahraniční partnerské sbory je skvělý. S polskými radostnými hlasy Voces gaudii to letos dostalo zvláštní a potřebný kontrast. Radostné hlasy znějí trochu jako vzpomínky na to, co jsem zapomněli, hlasy připomínající společenskou nerovnost a boj za lidská práva. Když si to propojíte s již zmíněným vyprávěním Julie o dění v polském Bělostoku, pochopíte a vaše srdce se naplní tou zvláštní směsicí utrpení a radosti. Ano, tihle lidé jsou daleko tomu, aby hejtovali pride, slova o zbytečném “cirkusu” a přehlídce oplzlosti jsou jejich hlubokou urážkou a bodnutím do zad, protože oni stále bojují a jejich postavení v Polsku je nesrovnatelné s tím u nás, i když i u nás je toho pořád dost k řešení. Oni vědí to, o čem můj oblíbený Daniel Kahn zpívá –  “Freedom is a verb”. 

Oba sbory tak v pátečním koncertu splynuly v krásném jing a jang. Silný signál reprezentující poselství Pride – radost i bolest a odhodlání stát na straně utlačovaných a marginalizovaných.

A poslední pozorování…

O tom, jak moc zvrhlá je pride. Jak moc oplzlá, nebezpečná a pohoršující. Letos to museli mít lovci senzací těžké, jedna smečka puppies, pár zaběhlých štěňat, sem tam někdo v kůži nebo latexu. Fotky těchto skupin jsou totiž častým argumentem hlupáků brojících proti tzv. nemravnosti. 

I já jsem občas v polemikách o pride používal malou četnost výskytu těchto nekonformních skupin jako argument. Hloupý argument. Nedává smysl. Usvědčuje mě sama vlajka pride s jejím klínem v růžové, modré, hnědé a černé. Puppies, kožeňáci a gumáci na pride patří a jejich přítomnost je spíš než ukázkou (ne)mravnosti, měřítkem otevřenosti širší queer komunity a celé společnosti. Zvlášť když zvládneme kraječkové průvody Božího těla, Jízdu králů jsme hrdě zapsali do dědictví UNESCO, když uneseme bláznivost masopustu…

Hašek měl a má pravdu: “…Tací lidé se veřejně rozhořčují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodkách přečíst si neslušné nápisy na stěnách.“  

Tak díky za letošní lekci, Prague pride!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..