Barocktage Berlin 2022

Dvě naprosto odlišná nastudování.

Dvě naprosto výjimečná nastudování.

Berliner Barocktage 2022 – operní ochutnávka z dní plných skvělé muziky a mimořádných interpretů. Staatsoper unter den Linden | Berlín.

Lepší vstup do adventního času jsem si nemohl přát.

Krásná hudba, křivé charaktery aneb Není všechno zlato, co se třpytí.

Může být scéna prázdná? Samozřejmě. Berlínská inscenace Korunovace Poppey (L’Incoronazione di Poppea) se hraje na téměř prázdné scéně. A funguje to i přes poměrně značnou délku díla – opera má téměř tři hodiny!

Ctnost, Štěstěna a Amor vedou spor, kdo z nich je mocnější. Podobně jako u pravoslavných ikon, i v Berlíně je scéna tvořena zlatem věčnosti, zlatem, které je vyhrazeno pouze Bohu nebo, v tomto případě, božstvům… a ovšem také Neronovi (ten si to alespoň myslí). Zlatý pás vyplňuje celé pozadí jeviště a volně plyne na scénu v podobě šikmé rampy, která se svažuje směrem k orchestřišti. V tomto zlatu se odehraje celá opera bez jediné změny scény.

Jenže ono to zlato není úplně božské, je jakoby poškrábané, olupující se. Snad je to i symbolika toho, jak se ústřední postavy dávného antického dramatu – Nero a jeho milenka a pozdější císařovna Poppea – derou k moci a vládě nad světem, využívajíce k tomu všech dostupných prostředků. Leč všechna sláva polní tráva. Mezi leskem paláce a bídou světa je někdy proklatě tenká hranice a krásné šaty neznačí nutně krásného ducha.

Korunovace Poppey je příběh dvou bezskrupulózních pokřivených lidských charakterů, je to ovšem příběh zarámovaný láskou. Amor zde hraje snad až trochu zákeřnou hru, na jejímž konci jsou zničené životy, ale také nádherný dechberoucí duet dvou zamilovaných – Pur ti miro. Jeden by až zapomněl, jak odporní lidé jej zpívají. V berlínském provedení už ale i ta zamilovaná a mocí posedlá Poppea vidí, že se ocitla na vrcholu, a že odsud vede jen strmá cesta dolů. A navíc… , Neronova láska je jaksi velmi vrtkavá a ráda se poohlíží i jinam. Celý tenhle tanec moci je životu nebezpečným výstupem po kluzké a zrádné šikmé ploše. Dá se po ní sice, jak ukazuje scéna Jense Kiliana, zkusit vydrápat nahoru k nebesům (nebo alespoň světovládě), ale nakonec skončíte dole v prachu. Vaše bezvládné tělo se skutálí dolů, bez ohledu na váženost a pocty, a vaši krev utřou z podlahy s lhostejnou tváří.

Na té jednoduché scéně se není kam schovat a většina postav ji skoro neopouští – to je pravá výzva pro inscenační tým. V Berlíně ji zvládli na výbornou. Inscenaci, kromě působivé minimalistické scény, dotvářejí krásné kostýmy Julie Rösler. Ty, spolu s přesuny postav na jevišti, pečlivě vystavěnými skupinovými scénami a dokonalou prací se světlem připomínají ducha obrazů velkých nizozemských malířů barokní doby.

Jediná Poppea od počátku narušuje onu zdánlivě statickou scenérii svou divokostí, nespoutaností, vášní a smyslností. A také jako jediná má ryze současný kostým kontrastující zvláště s velmi noblesní císařovnou Ottavií.

Do role Poppey obsadili v berlínské inscenaci vynikající slovenskou sopranistku Slávku Zámečníkovou. Její Poppea je svůdná, smyslná, nebezpečná. Její hlas je strhující a krásný. Tahle neodolatelná a mocí posedlá Poppea svádí Nerona, a je jasné, že jeho manželka Ottavia nemůže tuhle soutěž vyhrát. Situaci se nepodaří zachránit ani váženému a snad trochu namyšlenému Senecovi. Jeho růžový (purpurový) plášť senátora brzy triumfálně oblékne Poppea v podobě jednoduchých krásných šatů, zatímco Senecovo mrtvé tělo je odvaleno z cesty a jeho krev ze zlaté podlahy stírají znechuceně služebné.

Působivá práce se světlem (Olaf Freese, Irene Selka) umocňuje jednající postavy pomocí stínohry na zlatém pozadí a přispívá tím ke skvělému vyznění celého nastudování coby živého obrazu. V posvátnosti lásky, v pulsující smyslnosti a erotice, i v hrůzném jednání postav tak vizuální stránka berlínského nastudování umně mísí ikonické zlato věčnosti a dokonalosti s výjevy a poetikou, ne nepodobnou třeba té z Rembrandtovy Lekce anatomie dr. Tulpa.

Krom zmíněné Slávky Zámečníkové v sobotním provedení excelovali Carlo Vistoli (Nerone), Natalia Skrycka (Ottavia), Bejun Mehta (Ottone), Grigory Shkarupa (vynikající Seneca) a Evelin Novak (Drusilla). Výtečný byl též Thomas Walker v roli Arnalty.

Trochu sporný dojem mám jedině z obsazení dětských zpěváků do rolí Ctnosti, Amora a Fortuny. Jistě je třeba ohodnotit u dětských hrdinů odvahu vystoupit před vyprodanou Staatsoper, nicméně kvalita zpěvu trochu pokulhávala za očekáváním a za mne byl tento prvek v představení spíše na škodu. Z hlediska inscenačního pak jako nešťastné vnímám pojetí Senecovy sebevraždy. S proříznutým hrdlem zkrátka nemůžete moc dlouho běhat po scéně. Tyto výtky jsou však v celkovém pojetí jen jako ty oloupané plátky zlata na jinak bezchybném provedení.

O krásný hudební zážitek se postarala Akademie für alte Musik Berlin za řízení Jeana-Christopha Spinosiho. Hrála velmi svěže a citlivě, přesně tak, aby vystihla každou emoci na scéně. 

Bravi tutti.

L’incoronazione di Poppea | Staatsoper unter den Linden Berlin

Claudio Monteverdi, Francesco Cavalli, Filiberto Laurenzi,Francesco Sacrati, Benedetto Ferrari a další.

Provedení v rámci Barocktage 2022 v sobotu 26.11.2022, nastudování z roku 2017

Akademie für alte Musik Berlin, řídil Jean-Christophe Spinosi

režie: Eva-Maria Höckmayr

scéna: Jens Kilian

kostýmy: Julia Rösler

světla: Olaf Freese, Irene Selka

Poppea: Slávka Zámečníková

Nerone: Carlo Vistoli

zdroj: Staatsoper unter den Linden, foto: Bernd Uhlig

Co je štěstí?

Opakem prázdné scény ze soboty byla nedělní scéna Thilo Ullricha pro Vivaldiho operu Il Giustino v režii Barbory Horákové. Jedna z nejkomplikovanějších scén, které jsem viděl. Přesto však funkční a bezchybná. Jestliže u Monteverdiho byl ústředním božstvem Amor, v případě Giustina je tím hlavním hybatelem Štěstěna.I když i tady si Amor přijde na své.

Velké kolo štěstěny jak z masopustního výjevu, sotva jsi nahoře už padáš hlavou dolů. To je ústřední motiv Ullrichovy scény. 

Prosťáček Giustino sní o lepším životě. Daleko od svých stád a pluhu. A to ještě vůbec netuší, že se mu jeho sen splní, že zatřese trůny mocných, že se zaplete do Amorových sítí a vystaví se tak hněvu panovníků, před kterým jej zachrání až… až Deus ex machina, pravý barokní zásah shůry. Bůh si ve své Rauchpause odskočí z nebes zachránit dobráka Giustina, který je přímý, odvážný a silný. A právě těmito vlastnostmi nastavuje prosťáček Giustino zrcadlo slabošským vládcům – konstantinopolskému císaři Anastasiovi a jeho sokovi, tyranskému rebelujícímu Vitalianovi, který oblehne Konstantinopol a doufá ve vítězství a také v uchvácení cenné kořisti, císařovny Arianny. Moc je díky Giustinovi zahanbena a hříšná touha po světovládě dostane co proto.

Děj opery je, jak se na baroko sluší, plný dílčích zápletek a také úkladů, zrady, ale i chrabrých soubojů Giustina s netvory. Ústředním motivem je štěstí. Štěstí, které si Giustino vysnil jako vrchol blaženosti, ale nedohlédl, že může být také pořádným břemenem. Vypointované komické scény střídají milostné duety i árie plné emocí, které Il prete rosso tak ovládal. 

Il Giustino je obří operní kus, ve kterém Vivaldi, v souladu s dobovou praxí, využíval i části svých dřívějších děl. Zde asi nejvíce zaujme jeho nejznámější kus, a sice Čtvero ročních dob. Mimochodem v rámci opery zazní několikrát velmi působivě a křehce zahraný na psalterium (Franziska Fleischanderl). Původně prý opera měla něco kolem 5 hodin, berlínské provedení trvá zhruba tři hodiny, a i přes tuto úctyhodnou délku se nenudíte ani chvíli. A když už máte pocit, že se zápletka zašmodrchala do uzlu vpravdě gordického a opera nikdy neskončí, snese se Bůh na svém obláčku a stejně jako zadržel ruku Abrahámovu, zadrží i ruce Giustinových vrahů, aby odhalil, že…

No zkrátka nechte se překvapit. 

Il Giustino je komediální opera, ovšem jako každá správná komedie nastavuje zrcadlo a dává ponaučení. Barbora Horáková si toho byla vědoma, a tak její nastudování velmi přesně dávkuje obojí. Přílišný patos je srážen vtipnými glosami a hereckou komikou, přílišné veselí je rozptylováno zvídavými otázkami. A stejně jako v masopustu jsou zde siláci a mocní spíše k smíchu, zatímco prosťáčci triumfují. Kostýmy upomínají barokní přepych, ale zároveň nesou mnoho soudobých prvků včetně krásných modro bílých tenisek s vysokými ponožkami, ve kterých Konstantinopoli vládne lehce queer císař Anastasio. Když má být scéna plná sladkého cukrování, jsou i kostýmy doslova jako od rafinovaného cukráře nebo, v tomto případě, cukrářky. Stojí za nimi totiž Eva-Maria Van Acker.

Opera Il Gustino je náročná nejen pěvecky, ale s ohledem na celou scénu a režijní pojetí klade i nemalé nároky na herecké kvality pěvců. A tady se patří smeknout před výkony celého ansámblu. Všichni, tentokrát opravdu všichni, včetně dětských rolí, hrají dokonale. Nejenom, že se nikdo neztratil, nespadl kamsi do propadla nebo do orchestru (scéna je protažená formou rampy mezi orchestřiště a hlediště), ale ještě k tomu všemu zvládli všichni přesvědčivě ztvárnit své role a v neposlední řadě uchvátit brilantním zpěvem, včetně rafinovaných hravých fines ve virtuózních áriích hlavních postav.

V hlavních rolích excelovali vynikající francouzský kontratenor Christophe Dumaux (Giustino), ukrajinská sopranistka Kateryna Kasper (Arianna), herecky nenapodobitelný a hlasově skvělý italský kontratenor Raffaele Pe (Anastasio) a k popukání vtipná nizozemská altistka Helena Rasker (Andronico). Role Vitaliana musela být pro hlasovou indispozici na poslední chvíli přeobsazena, takže Emiliano Gonzales Toro zpíval v orchestřišti a na jevišti zaskakoval pouze herecky Derek Gimpel. Dlužno říct, že to nevadilo, ba naopak, Emiliano Gonzales Toro vládne krásným hlasem, který je tak milo poslouchat, byť Vitaliano není zrovna z těch charakterních rolí.  

Akademii pro starou hudbu řídil k radosti nás všech legendární René Jacobs.

Berlínský Il Gustino je dokonalá a vtipná podívaná. Užívali si jej jak diváci v hledišti, tak zpěváci na scéně, kterým, stejně jako celému ansámblu, patřil na závěr bouřlivý potlesk ve stoje.

Bravi tutti!

Il Giustino | Staatsoper unter den Linden Berlin

Antonio Vivaldi

nové nastudování Staatsoper unter den Linden, provedení v rámci Barocktage 2022 v neděli 27.11.2022

Akademie für alte Musik Berlin, řídil René Jacobs

režie: Barbora Horáková

scéna: Thilo Ullrich

kostýmy: Eva-Maria Van Acker

světla: Sascha Zauner

Anastasio: Raffaele Pe

Arianna: Kateryna Kasper

Giustino: Christophe Dumaux

Leocasta: Robin Johannsen

Vitaliano: Emiliano Gonzales Toro

Andronico: Helena Rasker

zdroj: Staatsoper unter den Linden, foto: Matthias Baus

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..