„Bylo to krátké,“ povzdechl si po skončení téměř tříhodinového oratoria Šalamoun pán vedle mě. A měl pravdu. Bylo to krátké, protože v té kráse by chtěl člověk prodlévat věčně.
Händelovo oratorium Šalamoun nepatří k těm kusům, které by jiskřily virtuózními áriemi a hudebními ohňostroji, protože jeho krása je jinde. Je o Moudrosti.
Moudrost biblická není inteligencí, chytrostí ani vychytralostí. Šalamoun neoslavuje velká vítězství a triumfy hrdinů, ani vychytralé lsti. Oslavuje triumf Sofie – Moudrosti, jedné z tváří Hospodina. Moudrost je zde personifikována v králi Šalamounovi, staviteli jednoho z divů tehdejšího světa – Chrámu. V Šalamounovi, který snad byl bájným milovníkem Písně písní a mudrcem v Kazateli.
Oratorium pracuje s velmi krásným květnatým jazykem, který k líčení moudrosti nezřídka používá přirovnání z přírody, v níž se ostatně Moudrost zračí. Tři dějství popisují známé příběhy z Šalamounova života – stavbu Chrámu, Šalamouna jako vášnivého milovníka, Šalamouna jako moudrého soudce – příběh o dvou ženách a sporu o mateřství, nu a opěvování Moudrosti a zbožnosti prostřednictvím vzácné návštěvy na Šalamounově dvoře. Ano, třetí dějství je věnováno ženě – královně ze Sáby. Všechno to opěvování je rámováno žalmickými zvoláními a je oslavou hudby, jako univerzálního jazyka harmonie, a je korunováno vědomím a důraznou připomínkou, že Moudrosti by nebylo bez Hospodina.
Händel tomuto zadání podřídil svůj hudební jazyk, nebo, řečeno jinak, dovedl jej mistrně využít a dostát tomu, že hudba je skutečně univerzálním jazykem harmonie, smíření i lásky a jazykem, jímž Moudrost může promlouvat.
Moudrost, která se zdá nepopsatelná jako světlo probleskující loubím vinné révy oplétající sloupy Hospodinova chrámu, Moudrost neuchopitelná, unikající člověku jako secesní křivky dýmu z kadidelnic. A přesto zachycená v tónech Händelovy hudby.
„Kde se však moudrost nalézá? A rozumnost, kde přebývá?
Člověk netuší, kudy k ní; nenajde ji na zemi mezi živými.
Propast praví: „Ve mně není.“ Moře říká: „Nemám ji.“
Nedá se pořídit za zlato nejčistší, její cenu nelze stříbrem vyvážit.
Nedá se zaplatit zlatem ofirským, vzácným onyxem ani safíry.
Zlato ani křišťál s ní nelze porovnat, nedá se koupit za šperky ze zlata.
Korál či alabastr za zmínku nestojí, cena moudrosti je nad perly.
Nevyrovnají se jí ani africké topasy, nejryzejším zlatem se nedá zaplatit.“
Jób 28, 12-19
Oratorium Šalamoun velmi promlouvá do dnešní doby, nastavuje zrcadlo hašteření, hlouposti, touze po moci a vládnutí. Ne nadarmo Šalamoun při soudu nad rozhádanými ženami říká, že jeho čas už nepatří jemu, ale lidem, aby sloužil.
Moravský podzim pozval k provedení oratoria Šalamoun soubor z nejpovolanějších – britský Orchestra of the Age of Enlightenment za řízení Johna Butta.
Pěvecké party byly svěřeny Nardus Williams a Helen Charlston; a Hugo Hymasovi a Florianu Störtzovi. A byla to krása.
Fotografie Nardus Williams byla použita na vizuálu koncertu a spustila na sociálních sítích ukázku toho, jak se českému mediálnímu prostoru moudrosti nedostává a jak jsou sociální sítě zaplevelené rasismem. Bahno sociálních sítí totiž nikdy neslyšelo o tom, že Moravský podzim je hudební festival a nikdy nečetlo Píseň písní: „Snědá jsem, a jsem líbezná, dcery jeruzalémské, tak jako stany Kedarských, jak baldachýny Šalomounovy.“ Přesně taková totiž Nardus Williams byla. Líbezná jako růže šáronská, jako lilie v dolinách. A nejen ona.
Hlasy všech interpretů báječně seděly k vyznění oratoria. Helen Charlston si už pamatuji z provedení Mesiáše pod taktovkou Nicholase Kraemera s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem. Její hlas má nezvyklou barvu, ale její Šalamoun byl precizní, krásný a nepostrádal dramatičnost.
S nadšením jsem si užíval Floriana Störtze, který ani v hlubokých polohách nepostrádal srozumitelnost a precizní výslovnost. To bylo ostatně charakteristické pro všechny interprety.
Moudrost není sice člověku dosažitelná, jak praví Jób, ale lze k ní kráčet, lze o ni usilovat a lze o ní zpívat tak, jak se to podařilo na Moravském podzimu v Janáčkově divadle v Brně.
Zkrátka, bylo to krásné a bylo to krátké.