Jsem rád, že zastupitelé řekli „ne“ obnově Mariánského sloupu na Staromáku.
Když jsem tak sledoval diskuzi, která se rozhořela, bylo mi jasné, že sloup má k tomu, aby byl symbolem smíření, hodně daleko. Jeho vztyčení by sice nebylo smrtelné, ale bylo by myslím hodně nepříjemným kamenem v botě.
Jak zaznělo v jednom příspěvku, smutné je na tom to, že před myšlenkou na znovuobnovení vlastně téměř žádný dialog mezi církvemi neproběhl a téma se dostatečně nerozebralo. Jedna strana si něco usmyslela, druhým to víceméně oznámila, a když ty neřekly vyložené ne, bralo se to za projednané. Pokračovat ve čtení „Mariánská“
Řecké pašije aneb Utrpení z Olomouce
Špatné nastudování si nezaslouží dlouhých dojmologií.
Na přehlídku Opera 2017 přivezlo Moravské divadlo Olomouc Řecké pašije od Bohuslava Martinů. Ó, jak mé srdce zaplesalo. Dnes mi však zbyly jen oči pro pláč.
To představení je prostě špatné,
ŠPATNÉ,
Š P A T N É ! Pokračovat ve čtení „Řecké pašije aneb Utrpení z Olomouce“
Mrtvolky a žraloci
Hurá na bazén.
„No, dneska máme jen dvě dráhy, to víte, už to začalo. Radši mrkněte.“
Hmm, dvě dráhy uprostřed. Plavání pro děti zleva i zprava.
„To dám,“ říkám si.
Přecpaný bazén je někdy problém. Bývají tam květáci. Chodí po dně, nakadeřené hlavy nad vodou, a namísto plavání klevetí. Při plavání jste pak trochu jako nevidomí v Brně před hlavákem.
Dnes je to jiné.
„A budeme splývat na hladině! Jako mrtvolky,“ ozve se ze břehu.
Zamlžily se mi brýle. Rukama rozhrnuju mrtvolky na hladině.
Kromě nich tu jsou dnes i tři žraloci. Dravě se kraulem vrhají do hejna. Jednou dostanu facku, podruhé kopanec.
Dá se přežít jen tak, že napodobíte mrtvolku nebo žraloka.
Mimikry. Snažím se být žralok, ale časem jsem asi víc mrtvolka.
Jedna z nich vedle mne zvedne hlavu z hladiny a ptá se druhé: „Je tu někde vířivka?“
No jasně, tohle celé je vířivka. Voda se točí a cáká. Víří v ní mrtvolky, houbovité plovací destičky, žraloci, barevní hadi oddělující dráhy a já. Na březích povykují trenéři.
Krásný školní rok!
Čechy pod Kosířem
Čechy pod Kosířem aneb když z Mánesa zbyde jen co jméno. Smutná ukázka našeho pojetí zámeckých prohlídek. I kdybychom měli jen tři místnosti, narveme tam alespoň dvě trasy s průvodcem, který neví, v čem spočívá řemeslný postup, na který vás ovšem zvlášť upozorní. Nuda a šeď v dusných místnostech za šoupání papučí. Pokračovat ve čtení „Čechy pod Kosířem“
Svatí jednorožci aneb Co se ještě smí?
Zaskočila mě ostrost debaty pod fotkou ze závěru sobotního dne Pride, kde je socha Ježíše s nasazenou maskou jednorožce.
Dovolím si pominout argumentaci zásadních a principiálních odpůrců Pride a myšlenek, že homosexualita je hříšná. Pro zastánce těchto konceptů je tahle fotka jen vodou na mlýn a budou opět dštít oheň a síru a hrozit skřípěním zubů v temnotách. Mezi kritiky jsou však i kritici z teplých řad a tady je třeba zbystřit. Pokračovat ve čtení „Svatí jednorožci aneb Co se ještě smí?“
List první: Boleslavec a Poznaň
Rok se s rokem sešel a jak i fejsbůk připomíná, je čas opustit kotlinu a vydat se na…no na sever přece. Rzeczpospolita volá.
Bolesławiec. Keramické orgie. Trochu jako v Asii, kde jsou ulice látek, ulice papírnictví, ulice sárí, ulice domácích potřeb. Tady mají ulici keramik. Nádherné vzory legendární tiskátkové keramiky. Od jednoduchých pavích oček v modré, přes jednotlivé kvítky a vlnky až po rozkvetlé louky a složité ornamenty. A to jsme jen u dekorů. Jaký šálek chcete? Větší, menší, s nožkou, bucláček nebo raději pohárek bez ouška. A máte konvičku, talířek, mističky, vázu nebo snad má pán trochu zvrhlejší vkus a raději by malovaného slona, kočku nebo snad dýni?
Vyčerpáni se jdeme občerstvit. Sernik. Nějak jsme se s paní v pekárně špatně pochopili. Už nám asi půlkilový „kousek“ zabalila. A pár krajíců toho chleba s lískovými ořechy a brusinkami. No a přibalte ještě ten cibulový. Jo, chleba se dá koupit na váhu, kolik krajíců chcete. Pokračovat ve čtení „List první: Boleslavec a Poznaň“
List druhý: Hnězdno a Bydgoszcz
Ke kořenům. V Polsku by mohli říkat zpět do hnízda. A ne ledajakého, hnízda bílého orla. Gniezno, jedno z nejstarších polských měst a křesťanské centrum, leží překvapivě i na kopečcích. Kdysi se tu podle legendy sešli bratři Lech, Rus a Čech a Lechovi se tu zalíbilo. A i když tu mají ołtarz cały w srebrze, jak zpívá Jacek Kowalski, jsem rád, že Čech šel dál, protože ta polská placatá krajina je vážně trochu nuda. Nicméně, kontakty Čechů a Poláků tím rozdělením bratrů pod dubem neskončily. Češky se sem vdávaly, Češi tu pustošili a loupili a nutili Poláky měnit hlavní města a pak se tu občas nechali korunovat za polské krále. Ale zpět ke stříbrnému oltáři, ten patří dalšímu Čechovi/Polákovi, svatému Vojtěchovi. Je to totiž jeho relikviář, celý ve stříbře pod zlatým baldachýnem. Vojtěch si tam hoví, jednou rukou žehná, v druhé biskupskou berlu. Bezva, až na to, že Vojtěch je v Praze ve své katedrále. Do Čech ho odvezl Břetislav I. Poláci ovšem tvrdí, že se spletl a odvezl si někoho jiného. Studie pravosti ostatků sice existuje, ale pro víru nemá valného významu. Důležitý je odkaz, ne škorpení se o kosti. To bychom totiž nebyli daleko pohanům, jimž Vojtěch údajně kácel uctívané duby tak dlouho, až ho to stálo život. Pokračovat ve čtení „List druhý: Hnězdno a Bydgoszcz“
List třetí: Gdaňsk
Kdeže jsem to skončil? Jo, to jsem vám říkal, že podle Norů mělo dnes v Gdaňsku pršet, a tak jsem si spálil hlavu i krk? Ale popořádku.
Gdaňsk je nádherný, úchvatný, jedinečný. Tohle město žeru.
Úzké vysoké domy velkolepého a bohatého města. Když už jste tak bohatí, že pětipatrový dům nestačí, pořidíte si doplňky na fasádu a hlavně okázalé schodiště. A když chcete Arminovi a Řádu vzkázat, že jste svobodné a opravdu mocné město, pořidíte si o něco vyšší věž kostela. Nestačí, že už máte největší cihlový kostel v Evropě. Ať si rytíři na Malborku puknou vzteky. Když už máte ten největší kostel, tak si pro jistotu postavíte ještě tak deset dalších, kdyby náhodou. Jenže on se s váma život stejně nepáře. Po druhé světové válce, která mimochodem začala útokem německé lodi na pevnost Westerplatte právě v Gdaňsku, vám z města zůstane pár domů a hromady sutin. A vy to celé postavíte znovu. Pak vás sevřou komunisti a vy se stejně nedáte, střílejí do vás a vy to nevzdáte. Možná o něčem takovém mluvil Jan Pavel II. na Westerplatte, když řekl, že každý máme v životě svoje Westerplatte, které musíme bránit. Pokračovat ve čtení „List třetí: Gdaňsk“
List čtvrtý: Balt a Malbork
Dopoledne se loučíme s Gdaňskem a jedeme do Oliwy. Dnes už je tohle místo Gdaňskem pohlcené nicméně z ruchu velkoměsta snadno uniknete v místním krásném parku. Co je ale pravý klenot, je místní katedrála zasvěcená Trojici, Panně Marii a sv. Bernardu. Zatímco ta gdaňská je největší cihlová, tahle je zase nejdelší. Loď má neuvěřitelných 97 metrů. Je to nejdelší cisterciácký kostel na světě. Pokračovat ve čtení „List čtvrtý: Balt a Malbork“
List pátý: Toruň
(Ko)perník. Toruň.
Dojeli jsme večer. Věž obřího gotického kostela sv. Jakuba ve večerním zlatém slunci. Novoměstský rynek vypadá ospale. Ubytujeme se a vyrazíme na prohlídku města, které je pro svůj unikátní historický charakter zapsáno mezi památky UNESCO. No, já na tohle moc nehraju, jsem zvědavý, jak město vypadá a žije. Jen co opustíme Novoměstský rynek, vtáhnou nás ulice starého města. Mezi klasicistními domy jsou štíhlé cihlové gotické domy upomínající hanzovní minulost, barokní fasády. Na hlavním náměstí klasická obrovská radnice s věží a před ní socha nejslavnějšího toruňského rodáka, Mikuláše Koperníka. Ulice z náměstí se mírně svažují dolů k Visle. Stačí projít jednou z brán a jste na nábřežní promenádě. V proudu široké řeky se zrcadlí měsíc a oblouky mostu Josefa Pilsudského. Pokračovat ve čtení „List pátý: Toruň“