Celý svět je jeviště a všichni lidé jsou na něm jen herci… Pocta Shakespearovi v provedení Purcellovy Královny víl v Divadle Na Vídeňce.
Kdo se těší na taškařici se záměnou postav odehrávající se v magickém lese, bude zklamán, to ale neznamená, že představení je špatné, právě naopak. Pokračovat ve čtení „Královna víl Na Vídeňce“
Modrovousův hrad | Očekávání | ND Brno
Jak napsat, že v Brně mají výbornou operu a neopakovat se? Mám totiž pocit, že to píšu dost často. Inu, třeba…
Odstartujte podzimní deprese! Vydejte se na Modrovousův hrad a Očekávání do ND Brno. Brňáci už mají zkušenost se spojováním menších operních kusů do jednoho skvělého večera. Zatímco spojení příběhů Gilgameše a Didony s Aeneem, tedy hlavně Martinů s Purcellem, může na první pohled působit nezvykle, spojení Bartóka a Schönberga už je v pohodě i na první pohled. A na ten druhý ještě víc. Pokračovat ve čtení „Modrovousův hrad | Očekávání | ND Brno“
Jahodový obraz
Fantaskní svět „Jahodového obrazu“ ještě jednou. Po dni s El Boscem v madridském Pradu ještě jeden večer s jeho nejznámějším triptychem v kině Oko. Příznačný název – Oko. Svět obrazu očima různých umělců a historiků v dokumentárním filmu s krásnou kamerou přibližující detaily tohoto strhujícího obrazového příběhu. Pokračovat ve čtení „Jahodový obraz“
Jitka Šuranská v Budějicích
Podzimní sychravo a Jihočeská vědecká knihovna, to nezní jako obzvlášť atraktivní program. Bude koncert. Sál připomíná spíš Ebenovskou vůni zasedaček a na programu je folkloreček. Ale rozhodně ne elektricky a s bicíma. Jediné bití je podupávání do taktu a ťukání na kontrabas a elektriku na tuhle muziku nepotřebujete, má energie na rozdávání. A kdože hraje? Jitka Šuranská TRIO. Tedy Jitka, Martin Krajíček a Marian Friedl. Ej, věru bysem banoval, nejít na takovou krásu. Pokračovat ve čtení „Jitka Šuranská v Budějicích“
List první: Kutaisi
Po vzoru Jásona jsme se vydali za zlatým rounem do Kolchidy. Gruzínci tomu říkají Kutaisi. Je to jejich druhé největší město a aby se nehádali s Tbilisi, šoupnuli sem parlament. Město má rozhodně své kouzlo, které ovšem není ani tak v lesku zlata, jako spíš ve vzpomínkách na ten lesk. Dnešní program byl hlavně kostelní, jak se na neděli sluší. A protože jsme v Gruzii, tak ve východním ritu. Tedy úžasný ruch. Nádherný zpěv. Víření mezi barevnými freskami a ikonami, vůně kadidla a cinkání rolniček na kadidelnici. Fakt! A není to tím, že pijeme hlavně víno a koňak. A mezi kostely lezeme po podivných mostech.
List druhý: Nad Kavkazem
Zatímco si v Čechách užíváte babí léto, my jsme sedli do vosy a přeletěli do hor. Vosa je pro 18 lidí, ale letělo nás jen osm, žádné kozy ani husy, ale jinak to bylo jako z Indiana Jonese. Průlety mezi zasněženými velikány. Na svazích začíná podzim míchat svou paletu barev. A ta je na Kavkazu, kde listnáče jdou až na hranici sněhu, obzvláště krásná. Z Mestie pak autem do Ušguli. Kus po asfaltu, pak po betonu a pak velkou část po bahně. Čtyřicet km se jede asi 2.5 hodiny, a to jsme jeli svižně. Svanetie je a není Gruzie. Svébytný kus země po Kavkazem. Vesnice s věžemi, kde čas v jistých ohledech uvízl kdesi. Odvykací kúra pro všechny ty hipstery, co si hrají na venkovskou idylu. Směs bahna, kravinců, lidí a zvířat v kulisách kamenných věží, domků a bud z plechu. U nás venkovští kluci blbnou na motorkách, tady na koních. Babušky neurčitého věku vyhánějí krávy na pastvu. Zima. Teče nám teplá voda, ale netopí se, není v čem. Snídaně o půl osmé je problém, paní domácí říká, že takhle ráno je ještě velká zima. Tohle hemžení je však orámováno něčím nepopsatelným, dechberoucím, nádherným. Kavkaz. V noci mě mrzí, že neznám hvězdy, temné nebe září přepásané Mléčnou dráhou.
List třetí: Mestia
Všude lze narazit na místa, která jsou takovými ošklivými káčaty. Třeba taková Mestia. Naši spolucestující z maršrutky pravili: „Hmm, je tam dobrá pekárna. Jo, a nové muzeum Svanetie.“ To nezní úplně jako „must see“ lokalita. Pokračovat ve čtení „List třetí: Mestia“List čtvrtý: Ušba
Svanská božstva převlečená do hávu sv . Jiří (zde namísto draka zapichujícího císaře Diokleciána) a Lamarie (Panny Marie) nám dnes byla nakloněna a mraky se zachytily na dvou vidlicích hory Ušba. Naše toulky po svanských vesnicích v okolí Mestie tedy měly nadmíru pěkné počasí. Funěli jsme přes pastviny, mezi lískovými keři a prastarými hrušněmi a kochali se podzimem i zimou zároveň. Zatímco na úbočích byl podzim, vrcholy a severní svahy zaprášil během včerejška sníh. Nad tím vším pak do mraků zahalená sídla božstev v ledu a sněhu. A dole v údolích klasické rozbahněné vesnice s věžemi, boudami a rozpadajícími se starými domy.
List pátý: Do Tblilisi maršrutkou
Přesuny v zemích bez odpovídající dopravní infrastruktury představují svérázný způsob mučení. Maršrutka do Tbilisi jede 8 hodin. Přestože Norové předpovídali poměrně slušný den, prší vytrvale už od rána skoro celou cestu. Orosenými okny není z auta moc vidět. Silnice je vesměs asfaltová nebo betonová. Místy s kameny, krávami, prasaty nebo potokem. Občas je potřeba objet ujetý svah. Sesuvy celých strání nejsou ničím mimořádným. Drolivá břidlice jede jakmile trochu zaprší. Občas pauza na kafe nebo zvracení. Naštěstí máme travel gum. Chybí tu jen nápisy: drinking whisky, driving risky. Místo nich jsou tu vtipné značky typu: pozor zatáčky 1.5 km. Hm… rovného úseku jsem si nevšiml už přes hodinu. Pokračovat ve čtení „List pátý: Do Tblilisi maršrutkou“
List šestý: Tbilisi poprvé
Tbilisi, přiblížení prvé. Jak začít? Vyplivla nás maršrutka po 8 hodinách šílené cesty, tak jsem byl rád, že stojím nohama na zemi. Rychle jsme se ubytovali v hotelu u nádraží a hurá do města. No, první dojem teda trochu rozčarování. Možná to ukazuje ty šíleně rozevřené nůžky celé Gruzie. Pokračovat ve čtení „List šestý: Tbilisi poprvé“