Publikováno

Adventní Janáček 2018 | Brno

Balada strašlivá o tom, kterak si Kozlíček neporozuměl s lotyšským pojetím Jenůfy a kterak se uklidnil u velšského Mrtvého domu.

Ano přátelé, odešel jsem z dívadla ve druhém dějství. A to ještě z mojí milované Jenůfky. Už vím, jak se cítí tradicionalisté, když jim zneuctí Prodanku tím, že není ve správných krojích.

Ale teď vážně. Brno je hlavní město opery v Česku. Festival Janáček je neskutečnou nádherou a počinem, který si zaslouží chválu. Přesto však dovozová Jenůfka z Polska byla otřesná. Tedy přesněji, naprosto jsem se s ní nepotkal. A to začínala tak nadějně a krásně. Pokračovat ve čtení „Adventní Janáček 2018 | Brno“

Publikováno

Salomone Rossi a Elam Rotem | Píseň písní

Cestou z hory Sinaj nesl Mojžíš v rukou dvě Desky svědectví. Mojžíš ale nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září tvář.

—Ex 34,29

 

Jak jsi krásná, hudbo, má nevěsto, jak blažený je čas, kdy prodlévám v tvé blízkosti. Pozvedáš mou duši a má tvář září radostí jako zářila tvář Mojžíšova při setkání s Hospodinem. Pokračovat ve čtení „Salomone Rossi a Elam Rotem | Píseň písní“

Publikováno

U nás

Besser bau nicht all zu feste, wir sind nur kurze Erdengaste.

— nápis na štítu chalupy ve Skalce

Vracím se opět tam, kde se Čechy zakusují do Polska,
do míst, kde dřív žili spíš Němci,
do míst zmizelých vesnic,
do Sudet. Pokračovat ve čtení „U nás“

Publikováno

Struny v harmonii

Struny v harmonii, toť obraz lidské duše. Jejich zvučení, to jsou city, tu něžné a jemné, tu prudké. Cílem života je struny ladit, nikoli strhat, jak by snad řekl autor Loutny české Adam Václav Michna.

A proč o tom píšu? Protože jsem včera (20.11.2018)  zažil krásné ladění strun a ladění hlasu a má duše se tetelila blahem. Večer plný emocí. Večer s hudbou raného baroka. Pokračovat ve čtení „Struny v harmonii“

Publikováno

Podzimní listy z Kréty

Krajina zvuků a krajina vůní

s mlžným závojem přes oči
s okem fotoaparátu rozkapaným jak u očního lékaře
v botách smekajících se po mokrém vápenci
kloužu prastarou stezkou
mezi pastvinami
vydechujícími vůni ovcí
štiplavou, intenzivní vůni stád
ovce bečí a jako bílá vlna se valí přes stezku
do kopců, do bezpečí
a pastviny zvoní.

klesám do hluboké brázdy hledící k jihu
do moře zlata
strmé srázy se zvedají k šedému nebi
stezka šněruje sutí
mizí mezi vrbami a hořícími javory
kolem země vydechuje opojné kořeněné vůně
sápa, dobromysl, tymián
a srázy zvoní.

Pokračovat ve čtení „Podzimní listy z Kréty“

Publikováno

Podzimní dny

Den je zachmuřený.
Navzdory nádherným fotografiím svítání na instagramu
nad Blaty slunko nevysvitlo.

Jen závojem šedých mraků nakukovalo
na krajinu prázdných rybníků s bílými volavkami,
co číhají na ryby
plácající se v mělkých bahnitých tůňkách.
Zbytky po výlovu.
Šlápoty v měkkém bahně a zlatu osik.

Pokračovat ve čtení „Podzimní dny“

Publikováno

Teče voda, teče | Horňácký večer | 27.10.2018

Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak Bůh miloval,
že poslal vám ho s nebe.

Hrozné, když Bůh neourodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.

Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
a píseň v nebi zrozená
i ve smrt život vlívá.

Kdo v zlaté struny zahrát zná
Vítězslav Hálek | Bedřich Smetana | Večerní písně

“Ten národ ještě nezhynul, dokud mu věštec zpívá.” Smetanovo krásné zhudebnění Hálkových veršů by tak  sedělo k novorenesančnímu Rudolfinu. Slavná velebená Čechie, sto let republiky, trikolóry všude… Pokračovat ve čtení „Teče voda, teče | Horňácký večer | 27.10.2018“

Publikováno

Libná | Liebenau

Podzim zlatí stromy a barevným listím protkává koberce zelené a žluté trávy. Hnědá hlína na polích a šedavé kostřavy na pastvině. Mraky jsou dramatické. Zatímco ráno bylo šedivo, teď slunce ostrými paprsky nastříhalo ten závoj a obšilo díry zlatou a stříbrnou nití.

Každý mrak má stříbrný okraj, říká jedno přísloví. Má dodávat naději.Tady v líbezném údolí, které se táhne k hřebeni na hranici s Polskem, je té naděje zvlášť zapotřebí. Pokračovat ve čtení „Libná | Liebenau“

Publikováno

Díkůvzdání | Od klekání do klekání

Kytice | Bohuslav Martinů
na motivy lidové písně

Jez, Evičko, jez to jabko,
jak ti bude po něm sladko.
Eva vzala, okusila,
s Adamem se rozdělila.
Jez, Adame, jez to jabko
jak ti bude po něm sladko.

Trháme jablka a hrušky
a mžouráme do podzimního slunce.
Ruce vztahujeme k nebesům.
Vzpomínky na ztracený ráj,
na život sladkosti.

Ve zlatém listí a zelené trávě.
Sladká šťáva stéká po vousech
a čas se zastavil.

 

Za našima humny
lidová píseň 

Za našima humny, ej, za našima humny
orech malovaný, orech malovaný,
gdože ho maloval, ej, gdože ho maloval,
barvy nelutoval, barvy nelutoval.

Maloval ho malér, ej, maloval ho malér,
ze samého neba, ze samého neba
a on mu dal barev, ej, a on mu dal barev
korej bylo treba, korej bylo treba.

Od klekání do klekání.
Mezi Mariemi.
Těšitelkou a Klokotskou.
Útěcha a radost.

Celý den vkleče, blízko zemi
pod prastarým ořešákem
jak slepci hmatáme a čteme
řeč ořechů
v hřejivých paprscích podzimního slunce.
S vděčností, radostí a pokorou.

Pak v posledním světle dne
v silném větru
až na potřetí zapálím svíčku.
Za Marii i Dášu.
S díky!
Plamínek se třepotá.
Nezhasne, svítí v tmách.
S nadějí!