Včera jsem u kamaráda Štefana zachytil na instagramu nádhernou fotku. Zrušená miska s osením. Však je po Velikonocích.
Nene, Velikonoční čas trvá až do Letnic. A vlastně ani to ne, Velikonoce jsou s námi stále v každé neděli. Z ruštiny si pamatuju už jen dětinské říkačky, ale taky slovo pro neděli – воскресе́нье (vzkříšení). Ta zrušená miska s osením ukazuje prostý obraz každodenního vzkříšení v obyčejných věcech.
Napadla mne zcela jasná podoba s monstrancí.
Jakkoli mám velmi rezervovaný postoj k uctívání proměněné hostie, jsou monstrance budící úžas a pokoru. Jednou z takových je monstrance ze Želivského kláštera. Je to pár dní, co jsme si připomínali výročí přepadení klášterů v rámci tzv. Akce K v dubnu roku 1950. V Želivském klášteře, kterým byl jedním z míst internace řeholníků, vznikla monstrance z plechovek a skla. Z odpadů, které měli věznění řeholníci k dispozici v kuchyni, vznikla díky zručnosti lidských rukou, díky lásce, víře a naději nebývale krásná monstrance. Byla k vidění v rámci výstavy Vrchovina, Krabatina, Mrchovina – solitéři Vysočiny v Humpolecké 8smičce a také v samotném klášteře v Želivě. V 8smičce byla působivě instalována v temnotě, jen dnem od sklenice procházelo světlo. Lunula, srpek měsíce, kam bývá umisťována proměněná hostie, byla prázdná. Vlastně nebyla… byla plná Světla.
Druhá taková monstrance vznikla náhodou u Štefana, když vyklopil misku s osením. Živá, propletená, vystřelující zelené paprsky. Monstrance ukazující Vzkříšeného ještě ne v chlebu, ale v zrnu. V zrnu, které se nám dává.
“Což dost na tom na tom není, že v jejich dlaních zrno čeká na spasení a květ z něho unese celou oblohu.” zpívá přece Kristus v Legendě z dýmu bramborové nati od Bohuslava Martinů.
