Pátek | Panoramata…

Prý jestli se nemá na zkoušku přihlásit do Bad Reichenhallu namísto Drážďan.
Pojedu taky, kouknem se do Alp, krásný panoramata, že jo. A vůbec, nebudeme se píct v rozpáleným městě.
Za Salzburkem začalo pršet. Když jsem byl jako malej o prázdninách na chalupě a pršelo, ležel jsem v posteli v setnici a poslouchal, jak dešť bubnuje na střechu a zurčí v okapu. Bylo to jako xylofon. Tak se holt vrátím do dětství. Budu v pelechu na ubytování poslouchat vodní hudbu. Příroda, že jo. Kam se hrabe Händel.
Bydlíme v romantickým domě u vousaté babičky. Xylofon nahrazuje řvoucí řeka pod skálou. Hnědá voda se valí přes kameny, jako když Elrond v Roklince zvedl stavidla a řeka v podobě zpěněného stáda koní spláchla prstenové přízraky.

Roklinka aneb Lofer (Salzburgerland). Rozvodněná řeka Saalach pod naším domem.

Když už jsem ale v Alpách, tak teda vyrazím na ty panoramata. Přejdu po mostě a při pohledu do hnědé zpěněné vody mě napadne… Blbost, jasně, že tu ten most bude i při cestě zpátky. Babi přece říkala, že když hodně prší, tam za těma horama, tak sem dojde vlna za takových pět až šest hodin, a ty jdeš na procházku nanejvýš tříhodinovou.
Cesta projde vesničkou přes pastviny a šup do lesa. Vtipný, maj tu minigolf. Píšou Wanderminigolf, ale je to spíš Bauernminigolf. Zastavení využívají zemědělského nářadí. Po kládě do mlíkařský konve, trefit se mezi brány na vláčení, jinde zase hrábě a jiné srandy. Jen v tom lijavci se mi do toho moc nechce. A pak taky nemám míček a golfovou hůl, takže jakýpak zdržování, panoramata čekají.
Funím soutěskou nad hřmícím potokem kdesi dole. Panečku, díky pláštěnce nezmoknu. Zato se vykoupu ve vlastním potu. Holt na panoráma se musí vylézt.

Les je plný malebných stružek, potůčků a pramenů.
Je čas nejen kvetoucích brambor, ale taky kvetoucích bramboříků.

A už je to tu. Směrovka „Schöne Aussicht“. Krása! Jako na těch asijských svitkových obrazech. Ruka lehce črtá na papír obrys hory. Linka je přerušená. Tady bude mlha, tady taky. Nízká oblačnost se sune líně údolím. Tamhle malíř symbolickým rozechvělým tahem naznačil stromy. Pak se mu tuš rozpila do velkého oblaku. Spotřeboval na to všechnu vodu, takže chvíli přestalo pršet. Sundám pláštěnku. Stejně je mokrá z obou stran. Cvaknu pár fotek. Na tu poslední už se ale musím schovat u seníku. Čerstvé seno nádherně voní. Jen si tak zalízt a poslouchat jak dešť buší na šindelovou střechu. Opravdový xylofon. Slaměný housle.

Výhled od seníku.
No řekněte, není to jako svitkový obraz malovaný tuší?
Dáte si maliny?

Dost snění, jdeme dál. Máš v tomhle dešti pět až šest hodin. Pak přijde velká voda a most…
Dobře, ale zastavím se ještě na maliny u cesty. Rostou na vysoké zídce. Jak se natahuju, sklepávám na sebe proudy vody z mokrého listí. Prší čím dál víc. Blíží se potopa. V lese potkám ježovku. Možná to byla kržatka nebo pýchavka nebo jiná podobná houba, ale já myslím, že to byla ježovka. Ostatně babi říkala, že jednou za rok musí přijít velká voda. Velká voda, která zaplaví všechno. Hospodin zapomene na smlouvu se stvořením. Nepřijde žádná duha. No jo, jen aby byl dole ještě ten most. Duha neduha. Přidám do kroku.

Ježovka.

Je tam. Chybí ještě tak metr do prvního dřevěného pilíře. Stádo zpěněných hnědých koní se valí pod ním mezi skalami. Elrond asi zapomněl zavřít stáj… Snad se tedy alespoň Hospodin rozpomene.

Myslivecká vyhlídka (Jägersitz). Dole vesnička Au, předměstí Loferu.
Když Jägersitz, tak nemůže chybět sv. Hubert s jelenem. Zamířil jsem na něj do nedaleké kaple.

 

A to už jsou čarovné výhledy z Loferu na okolní hory.