Sobota | Bad Reichenhall a Schärtenspitze

Hned úvodem je třeba říct, že pořadí bylo zvoleno špatně, leč nešlo jinak.
Zatímco manažeři se potili u zkoušky, v době Panevropských univerzit fakt nechápu, lid nemanažerský korzoval lázeňskými promenádami. Všechny ty upravené záhony trvalek, neskutečně barevné a vkusně upravené výsadby letniček, kvetoucí hortenzie, pestré luční výsevy na kruháčích, mi zcela paradoxně připomněly titulek z našeho města. Ten zněl: Soběslav rozkvetla. Inu, těžko lze najít většího kontrastu. Nasával jsem tu krásu a bylo mi z toho srovnání smutno, ale zároveň mi to dávalo naději. Je co zlepšovat, příkladů je spousty a netřeba nutně do Rakous. Kéž by se i odpovědní koukali pořádně.


Krom flóry zaujme Bad Reichenhall ještě vodou. Fontánky a jiné vodní prvky jsou tu na každém rohu, všude něco zurčí, klokotá, bublá. Holt lázně. Asi nejzajímavější objekt je venkovní inhalatorium. Zdobná stodola vysoká kolem 20 metrů, dlouhá lehce přes 160 m je zarovnaná úhledně nařezanými svazky trnkového roští, které je sprchováno solankou ze zdejších dolů. Je to vlastně taková solná jeskyně, kde se ovšem nelenoší na lehátku, ale pěkně se korzuje kolem a dýchá se slaný vzduch.

Königlicher Kurgarten, Bad Reichenhall
AlpenSole-Springbrunnen. Jedna z 55 městských fontán.
Výsadby begónií v parku jsou překrásné.

Máte-li rádi atmosféru Rujány, můžete si ji užít i v Bad Reichenhallu.

Ovšem dost relaxu, Hospodin se rozpomenul, neprší, ba co víc, slunko svítí, kolem Alpy a nahoře… panoramata.
Přesun k Hintersee v Berchtesgadenu a vzhůru na Schärtenspitze. Název té hory mne měl varovat. Je takový ostrý, řezavý. Cesta nejdřív luxusní. K Schärtenalm to dá každý. Dokonce i auto 4×4. Dáme si vynikající Kaiserschmarn. Domácí. V nabídce jsou i další dobroty. Třeba u polévek je samozřejmost verze masová a vegetariánská. U buchet pak i jeden koláč bez lepku. Chatu provozuje už po 4 generace Familie Graßl, v Alpách obvyklé, a je to znát.

Schärtenalm.
Stylové alpské hrnečky.
Zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare) provází cestu ve vyšších partiiích. Dole v lese jej zastupují příbuzní – zvonečníky klasnaté.
V lesích právě hojně kvetou zlatohlávky. Lilie zlatohlavá (Lilium martagon).
Oměj vlčí mor je častou rostlinou v lesním podrostu, ale i lemech lesa a kosodřevině.
Nechybí ani divoké temně fialové až téměř černé orlíčky.
Typická rostlina horských pramenišť – mohutná havez česnáčková. Zrovna krásně kvete.

Od chaty už lezeme po kamenitém schodišti k další chatě. Blaueishütte. Blaueis je tu tedy již jen co jméno. Za posledních 100 let se stejnojmenný ledovec smrsknul do několika sněžných polí daleko nad chatou. U chaty končí les, cesta vede rozkvetlou alpskou loukou, štavnatou po včerejším dešti.

Výhled na Baueishütte, 1651 m n.m. (vpravo uprostřed).
A tenhle výstup je před námi. Přelézt kameniště morény a potom doleva šikmo vzhůru zářezem.

To ale netrvá dlouho, přijde první moréna a pak už jen kamenné moře. Fakt netuším, kam nahoru lezeme. Při pohledu na okolní stěny, které údolí uzavírají není vidět ani náznak pěšiny. A přesto tam je. Leze se zářezem v boční stěně. Lanové jištění. Pochvaluju si, že to je v pohodě. Nechval dne před večerem, mělo mi blesknout hlavou. Vždycky, když už myslím, že jsme nahoře, cesta zahne a následuje další úsek lezení. Sotva prejdeš jedny hory, hned se najdou jiné. Citelně se ochladilo. Na exponovaných místech dost fučí. Konečně jsme na vrcholu. Tedy na rozcestí pod vrcholem.

Ano, tam zespoda jsme přilezli.

Nemusím všechno, při představě, že bych vylezl nahoru těch pár desítek metrů skály a pak zas musel totéž dolů…ne, děkuji, vylezu si jen tady na tu boční skálu a pak budu pokračovat dál. Musíme přece ještě tenhle hřeben někde přelézt. No a jsou tu výhledy a panoramata. Pan W, nejvyšší hora Berchtesgadenu je na druhé straně údolí. Vystavuje se ve slunci. Bílý vápenec září. Je ale třeba přiznat, že z některých panoramat se mi točí hlava a zrychluje dech. Raději bych neviděl, že za tou hranou hřebene nic není. Miluju vtipné ukazatele, které směřují kamsi dolů a pak taky tam, kde za hranou sedla cesta nepokračuje. Teda pardon, na druhý pohled jsem si všiml, že na tom skalisku mizejícím v hlubině jsou lana.

Takhle to vypadá v nebi. Pořádná krása a pořádná závrať. Ottovo „mysterium tremendum et fascinans“ v realitě hor.

To vzadu je vrchol Schärtenspitze (2153 m n.m.)
A tohle už je pěšina do sedla, kde se přehoupneme do prázdnoty, pardon, do druhého údolí.
Ano, leze se po kraji těch zelených zubů, to aby byly ty krásné výhledy na Watzmann.
Já se tedy při slézání koukám raději sem… uklidňuje to. Violka žlutá (Viola lutea) roste v těch nejextrémnějších polohách. Závratěmi zjevně netrpí.

Vy, kteří lezete ferraty a Roháče běháte v žabkách, si nechte komentáře, a vy, kteří byste zůstali dole na vycházce kolem Hintersee, propukněte v obdivné ó.
Měl jsem pár krizí, ale nakonec jsem se soustředil na skálu a spíš než panoramata jsem obdivoval malinkaté žluté fialky mezi kameny a pruhované páskovky. Věnujete se detailům na skále, nevnímáte prázdný prostor za vámi a pod vámi. Funguje to. Lezu podobně jako páskovka, přilepený strachem na skálu a nohama hledám výstupky. Přemýšlím proč tihle malí šnečci s krásně pruhovanými ulitami žijí tady ve 2000 m, zatímco jejich čeští příbuzní v klidu chroupou u nás na zahradě bergénie a jiné křehké rostlinstvo.
Ha, mám to…
„Postav se k šedému kameni až zaťuká drozd a zapadající slunce posledním paprskem Durinova dne ukáže na klíčovou dírku. “
Pamatujete, co dělal drozd. Já myslím, že to blbě přeložili, mělo tam být kavče. Pak je jasné, k čemu jsou v horách páskovky. Přece, aby se daly najít dveře.
Zazvonil zvonec a já jsem pod horou. Teda pod jednou její stěnou. Teď už to půjde líp…

Konec lezení. Můžu se vydýchat, uklidnit a fotit.

Pruhy. Líbí se vám víc ty přírodní nebo člověkem vytvořené? Já mám rád oboje, bez těch červenobílých by to šlo špatně. Ti, kdo je tu značí, cesty budují a udržují, jsou praví hrdinové hor.

Hlavu mám celou vykroucenou, jak jsem pořád hledal červenou značku na skalách, a kolena fungují jako gyroskop. Nevěříte? Zkuste takhle sestupovat 1400 m v krasovém terénu. Cesta dolů je nekonečná. Stěžoval jsem si na kamení, přišlo bahno. Stěžoval jsem si na sestup, stezka se stočila do kopce. Pak trochu fenyklového houští, to aby nebyl vidět ten sráz po levé ruce. Pak vývraty a malý sesuv v lese. Jak slastně zní bučení krav u Schärtenalm. Dnešní okruh se uzavírá. A Annemarie už nese kus tvarohového domácího koláče, přestože už má mít vlastně zavřeno a vy jste jí ještě našlapali v síni. Dokonce se u toho usmívá, je ráda, že vám chutná, ostatně proto tuhle chatu už ty čtyři generace Graßlovi provozují. Tisíce malých drobností…
Největší radost ovšem mám, když za hodinu dole na parkovišti sedáme nádherně unavení do auta. Nohy říkají už ani krok, v blažené nevědomosti zítřejšího dne.

Kvetou rododendrony.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..