zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
O třech bratrech Zapicových jsem psal už v květnu v souvislosti s Pražským jarem.
Končil jsem tím, že je to muzika pro nádherný jarní večer.
No, je to i muzika pro zimní večer, kdy potřebujete vyhrát nad melancholií. Iluzi Španělska vytvoříte třeba svatomartinským vínem a olivami nebo sušenými rajčaty. Je to vlastně všechno konzervované slunce – víno, rajčata, olivy a…
krásná muzika do ucha!
A vůbec, vyšlo to u mnichovského vydavatelství Winter & Winter.
Že vás na starých cestách nemůže nic překvapit? Ale může, dokonce můžete najít poklad.
Na koncert do Lince? A proč ne?
Ze Sobíku je to časově stejné jako do Prahy. Kdybychom stavěli pořádně dálnice, bylo by to ještě časově blíž. Naštěstí Rakušané staví. Od Čtrnáctky (Vierzehn) až do Lince už jedete pohodlně po dálnici, navíc většinu času zakopané v tunelu. U nás budujeme nesmyslné mezinárodní letiště v Budějicích a na neslavné trojce k našim sousedům máme pořád jen nepřehledné horizonty a památník u Nažidel nám jejich následky smutně připomíná. Pokračovat ve čtení „L’Arpeggiata | Music for a while | Linz“
Křesťanství je široká řeka. Plují na ní různé lodi. Na jedné z nich se plaví i Dominik Duka. Do tohoto kormidelníka mnozí vkládali velké naděje, třeba kvůli jeho minulosti, která však jakoby se týkala úplně jiného člověka. Pro mne se ale tahle loď vzdaluje když vidím, jaký vítr duje do jejích plachet. Že by to byla ta znamení doby, o kterých neustále slyším v přímluvách? Pokračovat ve čtení „Kardinál píše“
Jsem rád, že sv. Martin v posledních letech není jen o huse se zelím a vínu.
Potravinová sbírka krásně připomíná Martinskou legendu o plášti a Den veteránů, byť souvisí s koncem první světové války, zase krásně odkazuje k tomu, že Martin byl vojákem.
Martinům tedy přeju vše dobré a nám všem pak to, abychom nezapomínali na smíření a uměli se rozdělit nejen o plášť a nejen jedenáctého listopadu.
Zvykl jsem si v posledních letech navštěvovat v tento čas tři místa. Shodou okolností na rodné Vysočině.
Jedno je osamocené u cesty mezi poli. Mez. Nedaleko stojí dvě lípy a mezi nimi kříž. Pár kamenů ukrývá malou prohlubeň pro jednu svíčku. Opodál jednoduchá lavička s malým štítkem. Sedávám tam a vzpomínám. Pokračovat ve čtení „Dušičková“
Kutná Hora
po dlouhé době…
Na základě krátké pochůzky jsem zklamán. Někdejší stříbro je tu již jen co jméno, poslední sláva tu skutečně skončila dávno. Záchvěvem byl ještě tak GASK a opravy památek, ale jinak se ve městě totálně zastavil čas (proto volím u nepočetných fotografií černobílé ladění). Přitom Kutná Hora je opravdová perla. Pokračovat ve čtení „Kutná Hora“
Totální beznaděj a deprese.
Pokřivené charaktery. Touha vlastnit a ovládat, touha po hvězdném úspěchu, který má zajistit nesmrtelnost.
Ponižování.
Horečné blouznění.
Záchvěv lásky vystřídaný zoufalstvím, utopený ve smilstvu.
Prozření a lítost, která nedojde naplnění, ale utopí se v krvi.
A dítě zůstává samo, jako v tom děsivém příběhu před usnutím. Bez otce, bez matky, všichni odešli. Prázdná scéna, jen chlapec a zbraň. Pokračovat ve čtení „Vojcek Na Vídeňce a volby v Česku“
Carmen, jak jste ji ještě neslyšeli.
Hravá, něžná i divoká a smyslná. Mírně s nádechem jazzu nebo hravého swingu.
Tohle by sedlo do divadla Astra ve Victorii na Gozu (otevřeno roku 1968). Velké trochu ošumělé foyer divadla, u jedné strany bar. Pár osamělých hostů, korpulentní dáma za barem. Dým z cigaret se vine v secesních kouřových linkách. Ospalá, téměř statická scéna. A do toho odkudsi z rohu sálu začne znít akordeon. Někdy se přidají housle, klavír, jindy akordeon snově podbarví celý orchestr. Nádhera!
Však Ksenia Sidorova za tohle album dostala letošní prestižní německou cenu Echo Klassik v kategorii „Instrumentalist“. https://walls.io/s/chvBf