zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Včerejší (31.10.2023) koncert Collegia 1704 k 25. výročí Česko-německého fondu budoucnosti byl trochu zvláštní. Nebýt zrovna v Praze, tak bych řekl, že nestálo za to, jet na něj jen kvůli němu samému. Ale vlastně to není tak docela pravda. Koncerty a výroční oslavu je třeba skloubit, takže výsledek je trochu od každého. Může to být kočkopes, ale může to být také příjemný a v něčem objevný večer. V Pražské křižovatce se včera konala ta druhá možnost.
„Wie schön ist die Prinzessin Salome heute Nacht.“
Salome není pěkná opera. Ani nemá být. Vášeň, dekadence, perverze.
Krev a Měsíc.
Je říjnový úplněk, Halloween za rohem. Zdá se to ideální kombinace pro tohle představení. Nebojte, nerozkopávejte mi hned dýně, nezapomínám, že ústřední postavou je i Jan Křtitel. Stejně jako Salome vášnivý. Jeho vášeň je ovšem vášní prorockou, vášní pro Boha. V tom přitažlivém a znepokojivém víření kolem sebe krouží dotírající Salome a Jan. Oba krásní, smyslní. Symbolicky třikrát se přiblíží v elektrizující atmosféře. Tělo, vlasy, ústa. „Chci líbat tvá ústa! “
Jak to skončí, víme.
Krev a Měsíc.
Letos poprvé jen jako návštěvník. Lehké moderování diskuze s biskupem Václavem Malým se nepočítá.
Neběhat mezi kostely, neřešit program, překlepy ve skládačce. Jen nasávat atmosféru. Ne, nelituji těch více než deseti let organizování. Ani náhodou. Jen můžu poprvé prožít Noc jinak.
A mám velkou radost, že při ohlédnutí za Nocí můžu dát tentokrát prostor i někomu jinému. Pozvání do Kozího notesu přijala Martina Plátová. A vy se můžete s chutí vrhnout na dva texty, zápisky z deníků, dojmy z Noci. Texty doplňují parádní fotky Miloše Bučinského.
Patetická, upocená a přeplácaná.
Taková je nejnovější inscenace Dvořákovy zřídka uváděné opery Armida v Národním divadle v Praze.
České operní domy se z nepochopitelných důvodů rozhodly vrátit tuto operu na jeviště. Nic nedbaje toho, že Armidu provází nedobrá pověst už od počátku. Na vině není ani tak Dvořákova hudba, která naopak umně vytváří orientální kouzlo a hraje si s lyrikou, ale spíše příběh a nesrozumitelné libreto Jaroslava Vrchlického.
Po katastrofě v Plzni jsem myslel, že už téhle opeře nedám šanci. Před pár dny mi ale volala kamarádka celá rozhořčená z nové pražské inscenace. Důvodem byla scéna znásilnění, která je prý v tomhle nastudování dost naturalisticky zobrazena. Diskutovali jsme, nakolik to je, nebo není oprávněné a jak to může být zraňující. Bavit jsme se mohli ale jen obecně, pražskou Armidu jsem neviděl. A mělo u toho zůstat.
Jenže téma vzbudilo zájem. A pak, dělá to brněnský tým hvězdného režiséra Heřmana. Třeba prolomí smutný osud téhle Dvořákovy opery a najde způsob, jak se vypořádat se všemi těmi nevýhodami, které Armida dostala do vínku.
Inu, ani brněnský tým smůlu neprolomil.
“Zabila panička pána,
do zahrady zakopala,
ešče po něm pošlapala.”
lidová píseň
Opera plná symbolů, otevřená k mnohým výkladům… opera dramatická, tajemná, strhující. Modrovousův hrad.
Opera, která je výzvou i pro svou délku… nebo spíš provokuje tím, že je krátká. Proto se mnohdy uvádí ještě s něčím dalším. A tady je buď klíč k umocnění vyznění tohoto krásného a silného Bartókova kusu. Nebo k jeho zabití.
Plastové pytle na mrtvoly, které se povalovaly dokonce i ve foyer Moravského divadla v Olomouci, jakoby dávaly neblaze tušit, co se režisérka Daniela Špinar rozhodla s touto operou provést…
Odvážné a vizuálně působivé nastudování Händelova oratoria Belshazzar z doby babylonského zajetí Židů nakonec ztroskotá. Na vině ovšem není přílišná odvaha režisérky (Marie-Eve Signeyrole), ale naopak nedodržení schématu, které si vytkla. Velmi netradiční a scénicky náročné provedení v MusikTheater an der Wien tak paradoxně uzavírá velmi tradiční „svíčkový“ sbor a nastolené výzvy nechává tvůrčí tým ležet ladem v poušti. Škoda.
Tohle představení je totiž v mnoha ohledech skvělé. Odvážná aktualizace dávného a přitom velmi zásadního náboženského tématu do podoby, v níž klíčové role hrají klima aktivismus a vlastně i feminismus, si rozumí s předlohou a dělají ji srozumitelnou pro dnešního diváka (no dobře, rakouského, na české prostředí jsou klima témata stále dost na okraji).
Pokračovat ve čtení „„Mene tekel“ jako klimatická výzva.““Erotická komedie, která je smyslná, ale není chlípná,” řekl prý o svém díle Dianin strom (L’arbore di Diana) slavný libretista Lorenzo da Ponte.
Oproti tomu nejeden vídeňský kritik reagoval na premiéru této opery velmi rozhořčen „nemravností“, kterou v opeře rozpoznal: „ohavná slátanina nejasností, obscénností a hrůz“ či „nechvalně proslulé orgie”.
Dvě naprosto odlišná nastudování.
Dvě naprosto výjimečná nastudování.
Berliner Barocktage 2022 – operní ochutnávka z dní plných skvělé muziky a mimořádných interpretů. Staatsoper unter den Linden | Berlín.
Lepší vstup do adventního času jsem si nemohl přát.
„A třeba umřít!“
Káťa
„Ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste, a nemůže dál.“
Elina
Dvě velké tragické Janáčkovy hrdinky, Káťa a Elina na prknech brněnského Janáčkova divadla. Dva zahraniční soubory, dvě režisérky. Dva mimořádné zážitky.
Život v kleci zvyků, starých představ o něm. Život na břehu obrovské řeky, která svobodně plyne a rozlévá se od obzoru k obzoru. Krátký život, jemuž smrt je vysvobozením.
Život bez hranic. Od věků do věků. Sen? Štěstí? Ne. Život řídký, protažený. Jako když se máslo namaže na příliš velký krajíc. Omrzí země, omrzí nebe, a člověk pozná, že v něm umřela duše. Smrt jako limita, která naplňuje život smyslem.
Festival Janáček.
Hudební svátek, který překročil hranice země. Oběma směry. Ví se o něm a přitahuje svou výjimečnou světovou úrovní i zahraniční návštěvníky a zároveň přiváží i světové inscenace. Provází ho jedinečná atmosféra. Opojná symbióza mezi diváky, inscenacemi a tvůrčími týmy.
A jaké tedy byly Káťa a Elina/Emilia?
Pokračovat ve čtení „Festival Janáček 2022“Že Rusalka není pohádka, nebo přesněji „jen pohádka“, ale nabízí i další mnohovrstevnatá čtení, není nic nového. Rusalka Daniely Špinar mi otevřela další oči k dalšímu možnému. Tohle čtení se přímo nabízí, ačkoli… ona to možná Daniela myslela jinak.
Pozor, kdo si chce Rusalku uprostřed vltavských vod ve Vile Štvanice užít, nebude již číst dál a vystačí si s tím, že tahle Rusalka je trans. Je mi líto, bez jistého odhalení děje a jeho zvratů tuhle dojmologii prostě neumím napsat.
