zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Po všech stránkách působivé provedení nudné a nezajímavé opery. To je inscenace Boitovy jediné opery Mefistofeles v podání Jihočeského divadla na festivalu operního divadla v Praze. Ano, připouštím, vydal jsem se na velkou italskou romantickou operu, a to opravdu není můj šálek kávy. Moje chyba. Milovníci této hudební epochy snad laskavě prominou.
Podoba první | Alcina.
Nejspíš jste o ní už slyšeli. Dokonce i média, která o operu sotva zavadí, psala o nevídaném spektáklu v Brně. Velmi mě pobavila poměrně hloupá otázka v jednom rozhovoru s Václavem Luksem. Jak prý k tomu přijdou pražané, že Alcina bude v Brně a pak ansámbl odcestuje s produkcí do Versailles a do Caen. Praha v seznamu jaksi chybí – jaká troufalost! V Praze je možné slyšet skvělou barokní muziku a to i právě díky Václavu Luksovi a jeho Collegiu 1704. Pražská operní scéna je ovšem… ehm. No zkrátka, Janáčkova opera v Brně je světová a to je skvělé.
Tedy přesněji Giulio Cesare in Egitto je velká opera George Friderica Handela, která pojednává klasický příběh. Znáte jej třeba z velkofilmu Kleopatra z šedesátých let s Liz Taylor a Richardem Burtonem. Jméno velkého barokního mistra Händela píšu záměrně v jeho anglické podobě, protože opera měla premiéru v Londýně roku 1724. A tehdy to byl velký sukces.
Stále se nemůžu zbavit smutku z toho, jakou popelkou je na našich operních scénách baroko. Máme špičkové, světově uznávané interprety, ale za barokní operou prostě musíme do světa. Čest výjimkám. Co, čekáte, že budu psát zase o Brnu, že jo? Velebit Janáčkovu operu, hmmm… Tak ne, tentokrát cena putuje do Plzně.
V Plzni totiž korunovali Poppeu. A navíc s noblesou a šarmem. Plzeňské divadlo J.K. Tyla navázalo na předchozí povedenou inscenaci opery Orfeo a přineslo skvělé nastudování dalšího majstrštyku geniálního Claudia Monteverdiho.
Nelehký úkol. Napsat dojmologii na Petera Grimese v ND Brno. Proč? No protože už o tom představení psali všichni slovutní hudební recenzenti i recenzentky a taky o něm, a to je asi nejpodstatnější, velmi civilně a přitom krásně napsal můj přítel Stefan. Německy. Jsem tedy v pokušení jen celou jeho recenzi přeložit do češtiny a šmik, fik, hotovo. Ale ne, nakonec to neudělám. Ještě byste si toho všimli a vůbec…
“Je špatné se snažit? Je špatné bojovat?Je špatné doufat?”
“Můj hlas bolesti je jako ruka, kterou mohu chytnout a poznat: toto je přítel.”
—Peter Grimes
Pokračovat ve čtení „Peter Grimes“Už jsem skoro zapomněl, jak krásný hlas má Tomáš Král. A taky mi uniklo (mea culpa), že má krásnou ženu Tehilu Nini Goldstein, která má neméně krásný hlas. A tak jsem rád, že mi to vše bylo krásně připomenuto na koncertě, který byl sice propagován se jménem Tomášovým, ale ve skutečnosti to bylo spíše představení Tehili Niny Goldstein českým posluchačům, nebo ještě lépe, rafinovaná hudební hostina sestavená z chutí Orientu a Moravy těmi nejpovolanějšími.
Do třetice všeho dobrého… No ehm, ne tak úplně, ale začněme popořadě. Národní divadlo Brno věnuje velkou pozornost opernímu odkazu Bohuslava Martinů. A to je dobře. Martinů je vynikající, myslím, že neprávem opomíjený. Po Hrách o Marii a Gilgamešovi přichází Řecké pašije. Napotřetí. První dvě snahy o uvedení této velké opery Bohuslava Martinů v Brně překazila koronakrize.
Pokračovat ve čtení „Řecké pašije napotřetí“Příkladný a krásný koncert u svaté Máří Magdaleny v Božanově.
V sobotu 24.7., sotva dva dny po svátku Apoštolky apoštolů sv. Máří Magdaleny, se v jí zasvěceném kostele v Božanově konal další z koncertů letního festivalu Za poklady Broumovska. A proč příkladný?
Ponejprv právě proto, že to bylo u svaté Máří. Podruhé proto, že zněly skladby i místních autorů spjatých buď přímo s Broumovem nebo jinými českými kláštery a kostely. Potřetí proto, že to bylo barokní, a baroko a Broumovsko k sobě patří.
Pokračovat ve čtení „Za poklady Broumovska na svatou Máří“Požehnaný večer a noc mezi “Učiň mě, Pane, nástrojem…” a “Laudate omnes gentes, laudate Dominum…”. Tedy mezi mezi modlitbou sv. Františka z Assisi zhudebněnou Petrem Ebenem a chvalozpěvem z Taizé. Tyhle dva zpěvy už nějak tradičně vymezují čas Noci kostelů v Soběslavi. Čas mezi ekumenickou bohoslužbou, která propojuje křesťanská společenství našeho města a se kterou putujeme od kostela ke kostelu, každý rok jinde, každý rok společně. A mezi zpěvy z Taizé, kterými každoročně, už v malé skupině ponocných, těch, kteří ještě neusnuli, Noc uzavíráme v kostele svatých Petra a Pavla.
Pokračovat ve čtení „Ohlédnutí za Nocí kostelů 2021“Dojmologii o brněnské jablúčkové Jenůfě už jsem jednou psal. To představení je tak dobré, že se vyplatí na něj jít opakovaně a pokaždé si najdete něco nového. A i kdyby ne nového, tak znovuprožití celého toho příběhu naděje stojí za to. Tento rok byl, a bohužel stále je, pro operu a vůbec kulturu podivný. Původně měla být v rámci festivalu Janáček Brno inscenována jiná Jenůfa. Mezinárodní. Jenže ze spoluráce se zahraničím v plánovaném rozsahu nakonec sešlo, protože ji koronavirová opatření neumožnila. Tedy ne zcela, festival sice zařadil osvědčenou jablúčkovou Jenůfu, ale do role Kostelničky se podařilo obsadit skvělou finskou pěvkyni Karitu Mattilu. Za to, jakým způsobem a s jakým úsilím se festival snaží vyrovnat s nepřízní vládních opatření, budiž pořadatelé pochváleni. Je to obdivuhodné!
