Quito

Leží v dramatické horské krajině Ekvádoru ve výšce téměř 3000 metrů. Díky tomu je druhým nejvýše položeným hlavním městem na Zemi. K tomu ještě leží na rovníku. To jsou takové ty poznatky z encyklopedií. Pokračovat ve čtení „Quito“

Giuditta | 26.12.2016

Dost bylo vánoční roztomilosti, k pořádné oslavě patří víno a poprava.
No nevím, senzační titulky mi nejdou. Vyrazili jsme na Juditu.
Komorní oratorium na motivy deuterokanonické knihy Júdit od Alessandra Scarlattiho.
“To byla nejkrásnější opera, co jsem slyšela!” jásala v předsálí po koncertu jedna paní. Oratorium není opera, nicméně, měli  jsme možnost zažít provedení téměř scénické. To mimo jiné proto, že pořadatelé nebyli schopni připravit program s libretem, a tak dirigent Vojtěch Spurný provedl před vlastním koncertem seznámení s dějem a obsahem jednotlivých árií. Nu a jeho úvod nebyl žádný suchopárný výčet událostí, ale dramatický přednes (s téměř tanečním pohybem), kde nechyběl ani vtip. A taktéž sami představitelé jednotlivých rolí, pamětlivi svých zkušeností z divadla, dodali tomuto provedení atmosféru opravdové opery.
Scarlattiho Giuditta vznikla na motivy známého příběhu Judity a Holoferna. Nu, oproti starozákonní předloze je více barokní, tedy smyslná, a zdá se, že je v ní méně toho zásadního poselství starozákonní předlohy. Autor libreta Antonio Ottoboni zredukoval obsazení na tři postavy – Juditu, Holoferna a Juditinu kojnou (služebnou), která jakoby posouvala děj a, na rozdíl od biblické předlohy, je postavou mnohem významnější.
Vojtěch Spurný tyto party svěřil Marii Fajtové, Jaroslavu Březinovi a Markétě Cukrové. A dobře udělal!  Marie Fajtová, přestože byla nejslabší v interakci s ostatními účinkujícími a soustředila se více na preciznost zpěvu, byla výtečnou Juditou nejen pěvecky, ale i vizuálně. Tradičně skvělá byla Markéta Cukrová, její ukolébavka pro Holoferna byla přednesena tak něžně a krásně, že by asyrský vojevůdce ani nemusel vypít tolik vína a usnul by blaženým spánkem. Precizní byl též Jaroslav Březina jako Holofernes. Zvládal jak polohy drsného vojevůdce, tak vášnivého milovníka. Jak již bylo napsáno, Markéta Cukrová i Jaroslav Březina ztvárnili postavy nadmíru dramaticky a věrně.
Komorní nástrojové obsazení bylo rovněž vynikající, exceloval Jiří Sycha. Však pro jeho housle Scarlatti vytvořil nadmíru zdařilé party, avšak ani další nástroje nenechal zahálet.
Byl to velmi povedený božíhodový večer! Díky!
Nejdřív jsem si říkal, co s Juditou o Vánocích, ale stačí si tuhle knihu přečíst…Judita je totiž hlavně o naději a oslavě Boha. A děje se tak Vánočně, skrze ženu. Tam, kde velcí mužové selhávají a ustrašeně pomýšlejí na to, že se vzdají, přichází bohabojná vdova, aby jim ukázala, že Bůh je vždy jiný a nelze jej redukovat na automat splněných přání. “Vždyť nevystihnete ani hloubku lidského srdce a nepochopíte lidské úvahy; jak chcete probádat Boha, který to všechno učinil, poznat jeho úmysl, porozumět jeho myšlení? Nepředpisujte Hospodinu, našemu Bohu, jak má jednat. Bůh nemůže být zastrašován jako člověk, ani donucován k rozhodnutí jako lidský syn.” (srov. Júdit 8,14-16) Juditin příběh dokazuje, že Hospodin jedná i skrze maličké. “Vždyť tvá síla není v množství a tvá vláda nespočívá na silných lidech, ale jsi Bůh ponížených, pomocník nejmenších, zastánce slabých, ochránce zavržených, spasitel zoufajících.” (Júdit 9,11) Není snad tohle vánoční zvěst?

Mindo

Včera civilizace, dnes jedeme do zelena. Nejdřív se ale musíme dostat na severní nádraží, což při hustotě dopravy v ranní špičce zabere přes půl hodiny. Terminál je téměř na kraji města. Jezdí tam místní duobus. Trolejbus, co občas jede na naftu. Pokračovat ve čtení „Mindo“

Cotopaxi – oheň a led

Oheň a led. Tenhle titulek jsem použil už kdysi při psaní o Islandu. Představit si led tam na dálném severu je tak nějak samozřejmé, tady jsme ale na rovníku. No jo, jenže naše výletování se ani na rovníku neobejde bez péřovek, čepic, rukavic a teplých spodků.

„Kam jedeme?“
„Na rovník!“
„Hmmm, to abych si vzal teplé prádlo.“

Ráno si užijeme docela pekelnou dopravní zácpu v Quitu. hustý provoz je odvrácenou tváří téhle metropole. Smog, že by se dal krájet. Dopravní policista musí být pěkně rizikové povolání, inhalovat v tom hustém provozu všechny ty dobroty z výukových plynů ne zrovna nejnovějšího vozového parku. Nicméně i takové situaci si dovedou zdejší strážníci provozu zachovat chladnou hlavu. Je hustý provoz do centra, operativně změníme směr dopravy v jednom pruhu z centra a hned se ten špunt pohne.

Ale teď už frčíme po Panamericaně vstříc Cotopaxi, ikonickému stratovulkánu, který je vidět snad na všech pohlednicích z Quita. My ale nejsme na pohlednici a vlastností hor je, že se cudně skrývají v závoji mraků.

Cotopaxi značí v kičuánštině měsíční chřtán. Někdo říká, že je to proto, že kráter má tvar měsíce, jinde vám zase řeknou, že sopka jakoby měsíc pohlcovala. Dnes naopak sopku pohltily mraky. Počasí se mění každou chvílí. Nejdřív po šílené cestě vyskáčeme…me…me…jau…praštil jsem se do hlavy… vrr…hrr…škyt… zavařil se motor… na odstavnou plochu na škváře a popelu. Absolvujeme procházku kolem jezírka Limpiopungo a pak ještě horší cestou doskáčeme o pár set metrů výš. To abychom mohli při dalším výstupu absolvovat mrazový dešťový a sněhový peeling obličeje (podle hesla: když za sněhem, tak do tropů), zátěžový test organismu na výškovou nemoc, zkoušku nepromokavosti a větruodolnosti outdoorového oblečení a obuvi, ale hlavně mohli vnímat neskutečnou krásu přírody.

Stejně jako včera v zeleném živlu, i zde, v království ohně a ledu, si člověk plně uvědomuje vlastní nepatrnost. Tady mu navíc ještě díky nadmořské výšce buší srdce a sotva popadá dech.

Krajina je nádherná, v dolní části vulkánu je parámo. Vítr, chlad, vysoká nadmořská výška, extrémní podmínky zformovaly extrémní nádheru. Stříbřité travnaté porosty protkané drahokamy všech barev.

Cestou dolů chvíli přestane pršet a celou tu nádheru ještě zaklene duha.

Baños de Agua Santa

Jak cestovat po Ekvádoru? Jednoznačně autobusem. Je to nejrozšířenější způsob dopravy, jezdí často, je neuvěřitelně levný, pohodlný a ještě zkouknete nějaké ty filmy. No, dnes tedy cestou do Baños pouštěli příšernou hovadinu, ale on v Ekvádoru stejně nejlepší program běží za oknem. Díky dramatičnosti krajiny a nadmořské výšce zažijete v autobuse to, na co jinak potřebujete letadlo. Cestujete mezi mraky. Vystoupáte do nich a vyjedete i nad ně.

Do Baños se mi původně nechtělo, mrzelo mě, že jsme nemohli strávit víc času nahoře na Cotopaxi couráním po parámu a nechtělo se mi někam se plácat jen kvůli teplým pramenům.

Baños jsou ale víc. Je to docela malebné městečko v údolí zaříznutém mezi strmé horské hřbety. No a nad těmi horskými hřbety je ohromný a ohromující aktivní vulkán Tungurahua (5016 m n. m.). Je krásný, ale taky nebezpečný, proto jsou po městě i v mapách značeny únikové cesty, jako v tunelu. A krom vizuální stránky skýtá život na úpatí vulkánu i bonus v podobě teplých pramenů, které Baños vyvěrají. Baños jsou, jak už název napovídá, lázněmi s termální vodou, kde se můžete skvěle osvěžit. Však je to přímo agua santa! Kromě toho nabízí město příležitosti k atraktivním vycházkám, ale i túrám po okolních horách.

Nejdřív jsme se osvěžili v kavárně. Vynechali jsme ty super turistické na náměstí plné gringos, vedené v evropském stylu, a po cestě jsem zapadli do sice taky trochu netradičního, ale mnohem příjemnějšího prostředí kavárenského antikvariátu. Ke kafi tu byly výtečné sušenky, stálo tradiční dolar a navíc… ano, tady jsme poznali manu. Na stůl nám kavárnice přinesla cukřenku s třtinovým cukrem a druhou cukřenku s podobně hnědou hmotou s tím, že to je panela. Sežrali jsme snad půl té cukřenky v rámci „ochutnávání“ a pak si nechali vysvětlit, že panela je úplně nejsurovější první frakce, která vzniká při výrobě třtinového cukru. Je výborná! Ano, několik kilo si jí na konci našeho putování nakoupíme s sebou.

Vylezli jsme jen kousek nad město a pak slezli kolem kýčovité a omšelé sochy Panny Marie zase dolů, abychom se plácli na chvíli do horké lázně. Koupele El Salado mi připomněly lázně z Cesty do fantazie. Most přes řeku a za ním bazény s horkou vodou. Schodiště k řece, osvěžující ledová voda, masáž na splavu, Kneippův chodník na říčních kamenech. A my jako bohové sestoupivší z hory jsme také smyli únavu, bahno a sopečný prach. Lázně jsou prvním místem, kde jsem byl zvýhodněn jako plešoun. Nemusel jsem si pořizovat koupací čepici, která je jinak povinná, ale zase ji mají i v barvě ekvádorské trikolóry – žlutá, modrá, červená.

A večer už nás čekal autobus směr Riobamba, Riobamba, Riobamba… jak vykřikuje prodejkyně jízdenek na nádraží. Mimochodem, velmi ochotně nám ve svém prodejním kutlochu uschovala po dobu našeho pobytu v Baños krosny, abychom s nimi nemuseli štrádovat po městě. Navíc já bych s báglem ten šílený krpál nahoru nad město nevylezl. 

Z Baños do Riobamby je to zase nádherná cesta. Na chvíli se nám ukázala Tungurahua v celé své kráse věnčená mraky, následně El Altar ozářený oranžovým večerním sluncem, a těsně před cílem i Chimborazo, které roste až do nebe.

Parámo

Lze být na zemi a přitom v nebi?

Jdi cestou vody
proti proudu řeky.

Vyjdi do hor
až půda ztěžkne
nasáklá vodou.

Jdi zeleným svahem vzhůru
sleduj stříbrné provazy vodopádů
poslouchej zvuk peřejí,
jak se dravě vrhají přes kameny
dolů z nebe.

Nelekej se závoje mraků
projdi skrz mlžnou oponu
zmáčený jemným deštěm.

Pokračovat ve čtení „Parámo“

Galápagos

Opustili jsme zelený ostrov.
Jarní Floreanu jsme nechali za sebou,
jako mořské želvy zrána opouštějí pláž.
Ostré skály Ďáblovy koruny zůstaly za námi.

Je tu jen širý oceán.
Širý a božský
stejně jako poušť, hory
nebo hluboké zelené pralesy.
Není tu signál,
a přesto tu signály lze zachytit.

Pokračovat ve čtení „Galápagos“

Vrabci – ranní vzpomínka

Mrzne.

Naplnil jsem krmítko.

Houpe se pod tíhou drobných tělíček.

A já při ptačím koncertu sním o tom,

že přiletí

galapážské pěnkavy.

 

(foto: pixabay.com)

Duch, dech, žena, Maria, Bůh

Tak by se dal popsat společný koncert souborů Tiburtina Ensemble a Capella de la Torre. V hlavní roli dech, který rozechvívá tu hlasivky, tu dechový nástroj, vždy ale duši.

A to vše v režii žen.

Špičkovou Capellu de la Torre vede Katharina Bäuml. Dvě šalmaje, dva pozouny, dulcian a varhany. K tomu osm nádherných ženských hlasů z Tiburtiny. Večerem se jako stuha vine mešní ordinárium poskládané z díla Tomáse Luise de Victoria a mariánských hymnů gregoriánského chorálu. Tiburtina, jak je jejím dobrým zvykem, se posouvá po prostoru a dává vyniknout kráse zvuku. Zpěv stoupá ke klenbě jako kadidlová vůně.  Však i řízení Barbory Kabátkové opisuje ladné křivky kadidlového dýmu.

Ne nadarmo je tvořivý duch Boží rodu ženského.

Žena, matka.

Zní Magnificat.

V tento večer obzvláště příznačné, protože před oltářem zpívá osm žen, ale tluče devět srdcí.

Večer končí pokorným a krásným hudebním vyznáním víry Francisca de la Torre, kdy oba soubory pomalu opouštějí chrám a tóny doznívají v tichu.

Díky za tu krásu!

 

Tiburtina Ensemble a Capella de la Torre | Vidi speciosam | 22.1.2019 | kostel sv. Šimona a Judy, Praha