Velikonoce v Kladsku a Kladském pomezí

Každé Velikonoce jsou mimořádné, ty letošní byly ve znamení putování po kraji, který byl pro mne dosud místem s označením “hic sunt leones”.

Kostel sv. Jana Křtitele, Slavoňov.

Velikonoční vigilie v nádherném dřevěném kostele sv. Jana Křtitele ve Slavoňově. Velikonoční radost mi tu tedy poněkud zastřelo naprosto vyprázděné kázání v duchu “nastavování procesů”, kterým kdysi neblaze proslula jedna česká ministryně kultury, a pak skutečnost, že večeře Páně nebyla úplná. V kostele, který byl původně utrakvistický, to zvláště zamrzí.

Pokračovat ve čtení „Velikonoce v Kladsku a Kladském pomezí“

Jak Grüne Soße (Frankfurter Grie Soß) zvítězila nad Smetanou

Inu, vydal jsem se do věhlasné opery ve Frankfurtu shlédnout něco věhlasně českého. Smetanův Dalibor. Že svět hraje Janáčka, to už je fakt, že ovšem objevuje Smetanu, je záležitost posledních let. Ne nepochopitelně se Smetanovi věnují německá divadla. V Mnichově i Drážďanech je k vidění Prodaná nevěsta, Frankfurt sáhl po Daliborovi.

Pokračovat ve čtení „Jak Grüne Soße (Frankfurter Grie Soß) zvítězila nad Smetanou“

Jakub Jan Ryba | Stabat mater

Po roztančeném masopustu jsme vtančili do postního času, kdy hudba není už tak taneční. Přichází čas na povzdech: Aááh, Bach! Všude jsou to samé pašije. Přiznávám se, že pašije nemám rád. Ten styl “on řekl…oni odvětili…” mi opravdu nic neříká, snažil jsem se už mnohokrát, ale zkrátka nic. Text evangelia se líp čte a vypráví, pokud ovšem příběh není trochu para… tedy převyprávěn. Pokračovat ve čtení „Jakub Jan Ryba | Stabat mater“

Kvetou… aneb Fenologie v haiku

Bledule (Jaro v podhůří)

Na horách taje,
sníh plní údolí řek.
Bledule kvetou.

Křivatce

Hvězda betlémská.
V loňském listí září
žlutý křivatec.

Jaterníky

Jarní modř nebes
mezi duby lapená.
Podléšky kvetou.

Sakury

Růžové jaro
vytrysklo z pupenů.
Sakury kvetou.

Sasanky

Klíče studánek,
bílé družičky jara,
sasanky hajní.

Ladoňky

Je Sibiř modrá,
jako záhon ladoněk,
když zjara kvetou?

Sedmikráska

Sedmero krás máš,
bílá krajko trávníků,
skromná chudobko.

 

Petrklíče

V trávě září
plátky zlata. Podívej!
Klíče od ráje.

Magnólie

Skvostný šácholan,
něžný parfém ve vánku.
Přivoň si! Jaro!

Na prahu jara

Zima ještě kouše do tváří a leze za nehty.
Jdeme po blátě a sněhu
mokrou loukou plnou stružek a louží,
kolem prastarých jabloní a hrušní,
kolem starých studánek,
kolem zlomených křížů
a kamenných prahů ve spadaném listí.

Dovádivý masopust skončil,
čela zmazaná popelem,
loňské listí,
loňská tráva.
Es ist vollbracht!

Kde je však, smrti, tvé vítězství?
Vždyť křehká zelená kopí probodávají staré listí topolů a javorů,
jívy pučí,
lísky se ozdobily zlatými šperky,
olše rudými granáty
a v loukách zvoní tisíce bílých zvonů
na znamení vítězství života.

Popeleční středa

Čiň pokání a věř evangeliu!
Popeleční středa není o ztrápených výrazech.
Je o pokleknutí před něčím, co nás přesahuje,
je o sehnutí se k něčemu křehkému,
je o nadechnutí k novému životu.
Je o jaru,
kdy v chrámu bez listí
klekneme na bahnitý břeh
a žasneme
nad kapkami rosy na bílých zvoncích bledulí.

 

 

Everyman

Prolog

Byltě jeden člověk, bylo mu jakkolvěk… po anglicku Everyman.

Příběh o každém z nás, o marnostech světa, setkání se Smrtí, dobrých skutcích a Boží milosti. Mnohokrát zpracovaný, mnohokrát slyšený a viděný a přesto stále nový, živý, inspirativní.

Masopust není jen bláznivá taškařice. Je barevný, veselý, růžičkový… Růžičky koření v zemi. Derou se za sluncem i za vodou, hledají oporu a když se jim daří, kvetou do krásy, voní, mají však také trny, které zraňují, a také vadnou.

Život lidský jako kvítek sprchává. Rovně jak upadne stromu list, když zvadne, tak se děje s námi, smrt stojí za námi. Opustí nás Síla, Rozum i Krása. Zůstanou Skutky, Poznání a důvěra v Boží milost.

Ale teď už poslyšte celý ten příběh. Pokračovat ve čtení „Everyman“

Quito

Leží v dramatické horské krajině Ekvádoru ve výšce téměř 3000 metrů. Díky tomu je druhým nejvýše položeným hlavním městem na Zemi. K tomu ještě leží na rovníku. To jsou takové ty poznatky z encyklopedií. Pokračovat ve čtení „Quito“

Giuditta | 26.12.2016

Dost bylo vánoční roztomilosti, k pořádné oslavě patří víno a poprava.
No nevím, senzační titulky mi nejdou. Vyrazili jsme na Juditu.
Komorní oratorium na motivy deuterokanonické knihy Júdit od Alessandra Scarlattiho.
“To byla nejkrásnější opera, co jsem slyšela!” jásala v předsálí po koncertu jedna paní. Oratorium není opera, nicméně, měli  jsme možnost zažít provedení téměř scénické. To mimo jiné proto, že pořadatelé nebyli schopni připravit program s libretem, a tak dirigent Vojtěch Spurný provedl před vlastním koncertem seznámení s dějem a obsahem jednotlivých árií. Nu a jeho úvod nebyl žádný suchopárný výčet událostí, ale dramatický přednes (s téměř tanečním pohybem), kde nechyběl ani vtip. A taktéž sami představitelé jednotlivých rolí, pamětlivi svých zkušeností z divadla, dodali tomuto provedení atmosféru opravdové opery.
Scarlattiho Giuditta vznikla na motivy známého příběhu Judity a Holoferna. Nu, oproti starozákonní předloze je více barokní, tedy smyslná, a zdá se, že je v ní méně toho zásadního poselství starozákonní předlohy. Autor libreta Antonio Ottoboni zredukoval obsazení na tři postavy – Juditu, Holoferna a Juditinu kojnou (služebnou), která jakoby posouvala děj a, na rozdíl od biblické předlohy, je postavou mnohem významnější.
Vojtěch Spurný tyto party svěřil Marii Fajtové, Jaroslavu Březinovi a Markétě Cukrové. A dobře udělal!  Marie Fajtová, přestože byla nejslabší v interakci s ostatními účinkujícími a soustředila se více na preciznost zpěvu, byla výtečnou Juditou nejen pěvecky, ale i vizuálně. Tradičně skvělá byla Markéta Cukrová, její ukolébavka pro Holoferna byla přednesena tak něžně a krásně, že by asyrský vojevůdce ani nemusel vypít tolik vína a usnul by blaženým spánkem. Precizní byl též Jaroslav Březina jako Holofernes. Zvládal jak polohy drsného vojevůdce, tak vášnivého milovníka. Jak již bylo napsáno, Markéta Cukrová i Jaroslav Březina ztvárnili postavy nadmíru dramaticky a věrně.
Komorní nástrojové obsazení bylo rovněž vynikající, exceloval Jiří Sycha. Však pro jeho housle Scarlatti vytvořil nadmíru zdařilé party, avšak ani další nástroje nenechal zahálet.
Byl to velmi povedený božíhodový večer! Díky!
Nejdřív jsem si říkal, co s Juditou o Vánocích, ale stačí si tuhle knihu přečíst…Judita je totiž hlavně o naději a oslavě Boha. A děje se tak Vánočně, skrze ženu. Tam, kde velcí mužové selhávají a ustrašeně pomýšlejí na to, že se vzdají, přichází bohabojná vdova, aby jim ukázala, že Bůh je vždy jiný a nelze jej redukovat na automat splněných přání. “Vždyť nevystihnete ani hloubku lidského srdce a nepochopíte lidské úvahy; jak chcete probádat Boha, který to všechno učinil, poznat jeho úmysl, porozumět jeho myšlení? Nepředpisujte Hospodinu, našemu Bohu, jak má jednat. Bůh nemůže být zastrašován jako člověk, ani donucován k rozhodnutí jako lidský syn.” (srov. Júdit 8,14-16) Juditin příběh dokazuje, že Hospodin jedná i skrze maličké. “Vždyť tvá síla není v množství a tvá vláda nespočívá na silných lidech, ale jsi Bůh ponížených, pomocník nejmenších, zastánce slabých, ochránce zavržených, spasitel zoufajících.” (Júdit 9,11) Není snad tohle vánoční zvěst?

Mindo

Včera civilizace, dnes jedeme do zelena. Nejdřív se ale musíme dostat na severní nádraží, což při hustotě dopravy v ranní špičce zabere přes půl hodiny. Terminál je téměř na kraji města. Jezdí tam místní duobus. Trolejbus, co občas jede na naftu. Pokračovat ve čtení „Mindo“