Kyjevská neděle

Část první: Z Kresčatiku úvozem 

Nejlíp začít, kde jsme včera skončili. Kresčatik. Malované kachličky v dole v metru, pohodová nedělní atmosféra na povrchu. Kyjev je plný kaváren a kavárniček a stánků s kávou. Takovou koncentraci jsem snad nikde zatím neviděl. Kresčatik je pořád zavřený pro auta. Je neděle a každý je venku. Parky přetékají lidmi všech věkových kategorií.
My se na chvíli uklidíme do sv. Sofie. Už neslouží jako chrám, je tu muzeum, přesto je však ze zdí za ta století stále cítit vosk a olej ze svic a věcného světla lamp. Výmalba je tmavá. Pracuje se tu na rekonstrukcích fresek a mozaik. V rozích hlavní kupole jsou čtyři evangelisté. Vyobrazení je v tak zvláštní perspektivě, že to vypadá, jakoby měli před sebou na stole monitory a Dobrou zprávu sepisovali na počítači. Däniken by měl jasno. Pro mne je ovšem úplně nejkrásnější to, že namísto Pantokratora na všechno to hemžení dohlíží žena. Tedy ten ženský aspekt Boží, Moudrost sama, která vše prostupuje a byla u počátku Stvoření. Tady, snad symbolicky, prostupuje všechny vrstvy fresek, všechen ten olej lamp a kouř ze zapálených svící, co jich tu od počátku katedrály hořelo. Je ve všech modlitbách zde proslovených a nyní i v práci archeologů, kterým zde dává poznání dřívějších věků.
V přilehlém prostoru v patře katedrály je krom poměrně nudné expozice zajímavá soudobá instalace ukrajinské výtvarnice Oxany Mas Looking into eternity, která pracuje s částí ikony Bohorodice ze Lvova. Výřez ikony je zhotoven v mnohametrové velikosti z velikonočních barevných kraslic. A jsme opět u počátku.
Je tu i propojení s chrámem archanděla Michaela, kam po včerejším letmém přiblížení musíme ještě jednou. Z tohoto chrámu byla do muzea sv. Sofie přenesena část mozaik, které by jinak čekal smutný osud. Chrám kyjevského patrona byl totiž ve třicátých letech 20. století z rozhodnutí politbyra zničen. Obnoven byl až v po pádu komunismu. Dnes je chloubou Kyjeva. Právem.
Před chrámem stojí sousoší, kde by plesali milovníci cyrilometodějských tradic. Ano, na čestném místě vedle kněžny Olgy a apoštola Ondřeje tu jsou Crha i Strachota jako má Radhošti. Zajímavější je ovšem zeď, kterou je obehnaný chrámový okrsek. Jsou na ní desky upomínající ukrajinské padlé z války s Ruskem od roku 2014. Doněck, Doněck, Doněck…tabule fotografií a jmen, podle týdnů. Jsou jich stovky a stovky. Dole na chodníku leží květy a svíčky. Pokračovat ve čtení „Kyjevská neděle“

Pondělní střípky z Kyjeva

Budu se opakovat, ale poslední dny výletů a cest jsou chudinky. Dostane se na ně vždy až s odstupem. Většinou začínají balícím stresem, pak pokračují podivnou nostalgií, kdy má člověk pocit, že něco nesmírně zásadního ztrácí, a končí různými podivnými úprky na letiště nebo nádraží, to když se zjistí, že poslední „must see“ je dál než jste mysleli, nebo že autobus jaksi nejezdí podle jízdního řádu. Respektive, jízdní řád? Co to je?

Tedy…
Pondělní střípky z Kyjeva.

Pokračovat ve čtení „Pondělní střípky z Kyjeva“

Pátek | Panoramata…

Prý jestli se nemá na zkoušku přihlásit do Bad Reichenhallu namísto Drážďan.
Pojedu taky, kouknem se do Alp, krásný panoramata, že jo. A vůbec, nebudeme se píct v rozpáleným městě.
Za Salzburkem začalo pršet. Když jsem byl jako malej o prázdninách na chalupě a pršelo, ležel jsem v posteli v setnici a poslouchal, jak dešť bubnuje na střechu a zurčí v okapu. Bylo to jako xylofon. Tak se holt vrátím do dětství. Budu v pelechu na ubytování poslouchat vodní hudbu. Příroda, že jo. Kam se hrabe Händel. Pokračovat ve čtení „Pátek | Panoramata…“

Sobota | Bad Reichenhall a Schärtenspitze

Hned úvodem je třeba říct, že pořadí bylo zvoleno špatně, leč nešlo jinak.
Zatímco manažeři se potili u zkoušky, v době Panevropských univerzit fakt nechápu, lid nemanažerský korzoval lázeňskými promenádami. Všechny ty upravené záhony trvalek, neskutečně barevné a vkusně upravené výsadby letniček, kvetoucí hortenzie, pestré luční výsevy na kruháčích, mi zcela paradoxně připomněly titulek z našeho města. Ten zněl: Soběslav rozkvetla. Inu, těžko lze najít většího kontrastu. Nasával jsem tu krásu a bylo mi z toho srovnání smutno, ale zároveň mi to dávalo naději. Je co zlepšovat, příkladů je spousty a netřeba nutně do Rakous. Kéž by se i odpovědní koukali pořádně.

Pokračovat ve čtení „Sobota | Bad Reichenhall a Schärtenspitze“

Den první. León-Villar de Mazarife. 23 km

León za svítání je krásný. A mrtvý. Zavřené okenice, obchody i nádherná katedrála.
Však je teprve půl sedmé!
Jen na autobusáku funguje bistro. Ovšem s dobrou kávou za rozumný peníz. Žádný zalejvaný bryndy.
V ulicích jsou jen uklízeči, tedy myči chodníků, a první poutníci. Sbírají se z postranních uliček, aby mohli sledovat svatojakubské mušle v dlažbě a žluté šipky. Pokračovat ve čtení „Den první. León-Villar de Mazarife. 23 km“

Den druhý. Úsek Villar de Mazarife – Astorga. 31 km

Vstáváme mezi prvními. Cestu ze vsi už známe, okoukli jsme to včera. Šli panáčci silnicí a potkali…traktor, traktor a traktor. To je to jediné, co můžete takhle po ránu na vsi potkat. Cesta vede jako podle pravítka mezi většími poli. Všude důmyslné zavlažovací kanály. Říkáme si, že než splavňovat Vltavu a kopat kanál Odra – Labe – Dunaj, bychom možná měli v Čechách pomýšlet na něco takového. Krajina je úplně placatá a trochu nudná. Tak se bavíme počítáním čápů. Pět, deset…skoro dvě desítky čápů procházejí mokrou loukou. Žáby kvákají. Úspěšný lov zaručen. Pokračovat ve čtení „Den druhý. Úsek Villar de Mazarife – Astorga. 31 km“

Den čtvrtý. Foncebadón – Ponferrada. 27 km.

Až na vrcholky a pak zase dolů.

Včera se k nám na jeden úsek připojil Jirka. Šel po vlastní ose mimo camino podle španělských map. Vzhledem k tomu, že španělské mapy jsou něco jako mapy řecké, je štěstí, že vůbec do Foncebadónu došel.
Večer se citelně ochladilo. V noci pořádně fučelo a bylo dost chladno. Naštěstí náš příjemný albergue topil a místnost byla maličká, pouze pro šest, tedy komfort a tepelná pohoda zaručena. Dokonce jsme měli snídani. To zajišťovalo, že nikdo neměl tendenci hrnout se na cestu už ve čtyři ráno. Budíček byl až v rozumných šest.

Pokračovat ve čtení „Den čtvrtý. Foncebadón – Ponferrada. 27 km.“