zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Regula Mühlemann a La Folia Barockorchester | Frauenkirche Dresden
Večer sestavený z árií barokních oper věnovaných femme fatale – Kleopatře – v podání nádherného a zvučného sopránu Reguly Mühlemann v doprovodu mladého a svěžího orchestru, toť skvělý hudební zážitek ze saské metropole na Labi. Pokračovat ve čtení „Mariánské léto ve dvou obrazech hudebních a dvou mezihrách krajinných“
Silnou stránkou našeho města je prý komunikace s občany. Vidíte, já bych třeba vyzdvihl cyklistiku. Ne tu kdovíjak sportovní a spíše turistickou, myslím tu obyčejnou – s kolem na nákup, návštěvu, do kostela, na vlak nebo jen tak k vodě. Na značce kola nezáleží, elastický oděv netřeba. Doporučil bych tedy povinnou výbavu bicyklu a helmu, i když… donuťte k tomu babičku. Věk totiž v téhle cyklistice nerozhoduje. Ono to naopak mnohým seniorům jde na kole lépe než pěšky.
Soběslav je zkrátka městem cyklistů! Pokračovat ve čtení „Kolo do Soběslavi patří!“
Přijmi, pane, korunu tu prostou,
kéž ti zlaté klasy vždycky rostou,
mocný Bůh tě vlídnou rukou chrání,
by co seješ, vzešlo v požehnání!
Leo Stein a Oskar Nedbal | Polská krev
Dožínky!
Pamatuju si je z Jihlavy z dětství.
Ne z venkova. Z města. Z amfiteátru. Zvláštní, že?
Nevím, zda tam bývali pionýři a prapory družby zda vlály.
Pamatuju si folklórní soubory, jak tančí. Barevné kroje a snad i květy a klasy ve vlasech. Pokračovat ve čtení „Dožínky“
I. Kyrie
Když jsem chystal své dvě přímluvy za kmotřence, kde jsem jim vyprošoval i radost z bohatosti a pestrosti světa, vůbec jsem netušil, jak krásný a opravdu pestrý to bude den.
II. Gloria
Voda.
Jako oceán obklopuje svět a omývá všechny kontinenty, propojuje vysoké hory s úrodnými nížinami. Prýští z hlubin země, do nich se i zanořuje. Padá jako déšť z nebe. Ve slunci tvoří pestrou duhu, znamení Boží smlouvy se stvořením. Z vody se rodí život a voda člověka prostupuje.
Stejně tak liturgie křtu. Omývá, je znamením smlouvy a prostupuje celé společenství.
„Udělal snad tohle normální člověk?”
„Normální? Co je podle vás normální? Že se po ulici prohánějí tanky nebo že vás ve městě na chodníku můžou zastřelit?”
…
„Bereme za normální věci, který jsme si ani před půl rokem nedokázali představit.”
Tenhle obrázek je neskutečný kýč, ale…
Strýc míval kdysi pole. Říkalo se tam U Obrázku. Jenže já to znal až z totáče. Když jsme šli nebo jeli kolem, bylo to doprovázeno vždy povzdechem: „Todle bejvalo naše pole. U vobrázku.“ Pořád jsem přemýšlel, jaký obrázek. Nakonec jsem dospěl k závěru, že je to kvůli tvaru toho pole. Obdélník obklopený lesy. Jasně, je to prostě pravidelný rám obrazu. Každý rok se mění. Panečku, ti předci to měli vykoumaný.
No a pak, někdy koncem devadesátých let, se tam obrázek vrátil. A já jsem pochopil.
Na to si vždycky vzpomenu u tohohle obrázku. Na kopci za Hlavatcema.
Tak jsem měl dneska velkej plán. Je pěkně, svátek má Bernard, tož zajedu do Sokolovny v Sudoměřicích. Cestou jsem vymyslel, jak si dám zase šumavu a pivo a udělám takový vinšování: toast2bernard. K tomu ta fotka šumavský topinky s kopicí sýra a orosená sklenice Bernarda. Jakože vtipný a nápaditý. Uznejte. Od člověka, který každý rok bojuje s pochopením loga Karlovarskýho festivalu, kterej luští logo hotelu Miura v Beskydech a jiné záludnosti designu, je to výkon.
Jenže chyba lávky. Pondělí den zavírací, umrlcííí na regreacííí. Chvilku myslím na to zajet až do Bechyně, jenže nevím, jestli tam někde Bernarda mají a taky se teď už stmívá trochu dřív, tak aby mi nezhasli. Nerad jezdím s blikačkama. No, tak si holt dám pauzu na golfu v oboře. Pauzu si tam dát můžu, to je tak všechno. Protože pondělí. Na recepci sice sedí chlapík, ale prý: „Jako v muzeu! Šťastnou cestu.“
Bože, to maj fakt všechny hospody na Blatech v pondělí zavřeno? Nemaj! Zachraňuje Debrník. Umrlcííí se tu rekreujou ve středu.
Tož, na zdraví, pane Bernard!
Hlásím, že Čuřil byl zase na zakázaném filmu.
Nechci vás přesvědčovat, abyste chodili na Prague Pride, nechci se s vámi přít o to, zda je to přehlídka oplzlosti nebo zbytečnost. Jen budu psát o tom, co mi letošní Pride dala a třeba i vzala. Přeberte si to. Třeba se někdy potkáme.
V parku před nádražím dovádějí děti. Na trávníku je rozložená deka, regulérní piknik.
*****
Na vydlážděném náměstí je vedro k padnutí. Jediná oáza stínu, staré lípy kolem Mariánského sloupu jsou nyní v centru staveniště a lavičky pod nimi jsou nedostupné.
*****
“Snad se potkáme při nějaké lepší příležitosti, abychom si mohli říct, co se povedlo,” loučím se na radnici.
*****
Tři obrazy ze Soběslavi letních dnů. Jsou spojeny kořeny a stínem stromů. Je to již několik měsíců, co skončil boj o lípy u kostela sv. Petra a Pavla. Tehdy jsem psal, že v posledku nejde o tyto dvě lípy, ale o něco mnohem hlubšího, o celý přístup k zeleni a o vize města. Pokračovat ve čtení „Vavřínový věnec za rekonstrukci?“
Kyjev.
Návrat po dvou letech. Zatím odpoledně večerní přiblížení. Omezeno oblastí zastávky metra Hidropark a tedy vlastně tak trochu vodami Dněpru.
Opojný západ slunce nad zlatými kupolemi jednoho z chrámů komplexu Pečerské lávry. Řeka, proti které jsou všechny české řeky stružkami v louce po dešti. Z výšky při přistávání to byla mozaika nekonečných spirál secesních kouřových linek, zrcadel tůní a zelených ostrovů, které mění tvar každým rokem. Když jste na ostrově, je to jezero, které je všude. Ne, na tyhle říční dimenze ve střední Evropě nejsme uvyklí.
Pak je tu nekonečné a hnusné sídliště panelových oblud z dávna i panelových oblud, které se teprve staví. Mezi tím pravoslavné chrámy, které vypadají jako kdyby je projektoval Metroprojekt. Obchody jsou navázané na stanice metra a přilehlé podchody. To znáte z hlaváku v Brně.
Ovšem v obchodech je tedy nabídka…
Regály šumivých vín, gruzínských vín za ceny nižší než v Gruzii a koňaky a koňaky…
Jenže pak jsou tu ty celní limity a ty nesmysly s tím, že do letadla můžu vzít jen těch hloupých 100 ml. Nejmenší koňaky mají 250 ml.
Tak na zdraví, přátelé!
