„Váš dramatický pokus jsem bohužel viděl, neboť Šostakovičova Lady Macbeth byla již dlouho na mém seznamu oper, které toužím vidět. Nevím věru, co Vám vytknouti dříve…“
Pokračovat ve čtení „Inscenační tragédie o čtyřech dějstvích aneb Lady Macbeth“
Jak Grüne Soße (Frankfurter Grie Soß) zvítězila nad Smetanou
Inu, vydal jsem se do věhlasné opery ve Frankfurtu shlédnout něco věhlasně českého. Smetanův Dalibor. Že svět hraje Janáčka, to už je fakt, že ovšem objevuje Smetanu, je záležitost posledních let. Ne nepochopitelně se Smetanovi věnují německá divadla. V Mnichově i Drážďanech je k vidění Prodaná nevěsta, Frankfurt sáhl po Daliborovi.
Pokračovat ve čtení „Jak Grüne Soße (Frankfurter Grie Soß) zvítězila nad Smetanou“
Jakub Jan Ryba | Stabat mater
Po roztančeném masopustu jsme vtančili do postního času, kdy hudba není už tak taneční. Přichází čas na povzdech: Aááh, Bach! Všude jsou to samé pašije. Přiznávám se, že pašije nemám rád. Ten styl “on řekl…oni odvětili…” mi opravdu nic neříká, snažil jsem se už mnohokrát, ale zkrátka nic. Text evangelia se líp čte a vypráví, pokud ovšem příběh není trochu para… tedy převyprávěn. Pokračovat ve čtení „Jakub Jan Ryba | Stabat mater“
Everyman
Prolog
Byltě jeden člověk, bylo mu jakkolvěk… po anglicku Everyman.
Příběh o každém z nás, o marnostech světa, setkání se Smrtí, dobrých skutcích a Boží milosti. Mnohokrát zpracovaný, mnohokrát slyšený a viděný a přesto stále nový, živý, inspirativní.
Masopust není jen bláznivá taškařice. Je barevný, veselý, růžičkový… Růžičky koření v zemi. Derou se za sluncem i za vodou, hledají oporu a když se jim daří, kvetou do krásy, voní, mají však také trny, které zraňují, a také vadnou.
Život lidský jako kvítek sprchává. Rovně jak upadne stromu list, když zvadne, tak se děje s námi, smrt stojí za námi. Opustí nás Síla, Rozum i Krása. Zůstanou Skutky, Poznání a důvěra v Boží milost.
Ale teď už poslyšte celý ten příběh. Pokračovat ve čtení „Everyman“
Giuditta | 26.12.2016
Dost bylo vánoční roztomilosti, k pořádné oslavě patří víno a poprava.
No nevím, senzační titulky mi nejdou. Vyrazili jsme na Juditu.
Komorní oratorium na motivy deuterokanonické knihy Júdit od Alessandra Scarlattiho.
“To byla nejkrásnější opera, co jsem slyšela!” jásala v předsálí po koncertu jedna paní. Oratorium není opera, nicméně, měli jsme možnost zažít provedení téměř scénické. To mimo jiné proto, že pořadatelé nebyli schopni připravit program s libretem, a tak dirigent Vojtěch Spurný provedl před vlastním koncertem seznámení s dějem a obsahem jednotlivých árií. Nu a jeho úvod nebyl žádný suchopárný výčet událostí, ale dramatický přednes (s téměř tanečním pohybem), kde nechyběl ani vtip. A taktéž sami představitelé jednotlivých rolí, pamětlivi svých zkušeností z divadla, dodali tomuto provedení atmosféru opravdové opery.
Scarlattiho Giuditta vznikla na motivy známého příběhu Judity a Holoferna. Nu, oproti starozákonní předloze je více barokní, tedy smyslná, a zdá se, že je v ní méně toho zásadního poselství starozákonní předlohy. Autor libreta Antonio Ottoboni zredukoval obsazení na tři postavy – Juditu, Holoferna a Juditinu kojnou (služebnou), která jakoby posouvala děj a, na rozdíl od biblické předlohy, je postavou mnohem významnější.
Vojtěch Spurný tyto party svěřil Marii Fajtové, Jaroslavu Březinovi a Markétě Cukrové. A dobře udělal! Marie Fajtová, přestože byla nejslabší v interakci s ostatními účinkujícími a soustředila se více na preciznost zpěvu, byla výtečnou Juditou nejen pěvecky, ale i vizuálně. Tradičně skvělá byla Markéta Cukrová, její ukolébavka pro Holoferna byla přednesena tak něžně a krásně, že by asyrský vojevůdce ani nemusel vypít tolik vína a usnul by blaženým spánkem. Precizní byl též Jaroslav Březina jako Holofernes. Zvládal jak polohy drsného vojevůdce, tak vášnivého milovníka. Jak již bylo napsáno, Markéta Cukrová i Jaroslav Březina ztvárnili postavy nadmíru dramaticky a věrně.
Komorní nástrojové obsazení bylo rovněž vynikající, exceloval Jiří Sycha. Však pro jeho housle Scarlatti vytvořil nadmíru zdařilé party, avšak ani další nástroje nenechal zahálet.
Byl to velmi povedený božíhodový večer! Díky!
Nejdřív jsem si říkal, co s Juditou o Vánocích, ale stačí si tuhle knihu přečíst…Judita je totiž hlavně o naději a oslavě Boha. A děje se tak Vánočně, skrze ženu. Tam, kde velcí mužové selhávají a ustrašeně pomýšlejí na to, že se vzdají, přichází bohabojná vdova, aby jim ukázala, že Bůh je vždy jiný a nelze jej redukovat na automat splněných přání. “Vždyť nevystihnete ani hloubku lidského srdce a nepochopíte lidské úvahy; jak chcete probádat Boha, který to všechno učinil, poznat jeho úmysl, porozumět jeho myšlení? Nepředpisujte Hospodinu, našemu Bohu, jak má jednat. Bůh nemůže být zastrašován jako člověk, ani donucován k rozhodnutí jako lidský syn.” (srov. Júdit 8,14-16) Juditin příběh dokazuje, že Hospodin jedná i skrze maličké. “Vždyť tvá síla není v množství a tvá vláda nespočívá na silných lidech, ale jsi Bůh ponížených, pomocník nejmenších, zastánce slabých, ochránce zavržených, spasitel zoufajících.” (Júdit 9,11) Není snad tohle vánoční zvěst?
Duch, dech, žena, Maria, Bůh
Tak by se dal popsat společný koncert souborů Tiburtina Ensemble a Capella de la Torre. V hlavní roli dech, který rozechvívá tu hlasivky, tu dechový nástroj, vždy ale duši.
A to vše v režii žen.
Špičkovou Capellu de la Torre vede Katharina Bäuml. Dvě šalmaje, dva pozouny, dulcian a varhany. K tomu osm nádherných ženských hlasů z Tiburtiny. Večerem se jako stuha vine mešní ordinárium poskládané z díla Tomáse Luise de Victoria a mariánských hymnů gregoriánského chorálu. Tiburtina, jak je jejím dobrým zvykem, se posouvá po prostoru a dává vyniknout kráse zvuku. Zpěv stoupá ke klenbě jako kadidlová vůně. Však i řízení Barbory Kabátkové opisuje ladné křivky kadidlového dýmu.
Ne nadarmo je tvořivý duch Boží rodu ženského.
Žena, matka.
Zní Magnificat.
V tento večer obzvláště příznačné, protože před oltářem zpívá osm žen, ale tluče devět srdcí.
Večer končí pokorným a krásným hudebním vyznáním víry Francisca de la Torre, kdy oba soubory pomalu opouštějí chrám a tóny doznívají v tichu.
Díky za tu krásu!
Tiburtina Ensemble a Capella de la Torre | Vidi speciosam | 22.1.2019 | kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Král Artuš dobyl Vídeňku!
Král Artuš od britského Orfea Henryho Purcella je skvostná opera. Nebo řekněme přesněji semi-opera. Končí sedmnácté století a opera je velmi mladá, jsou to zatím hudební čísla propojená mluveným slovem, které je tu a tam podbarveno hudbou. Na početných nahrávkách se zpravidla potkáte pouze s tou hudební složkou, která je, dlužno říct, vynikající.
(doporučuju teď úplně novou nahrávku od Vox Luminis vydanou Alpha Classics) Pokračovat ve čtení „Král Artuš dobyl Vídeňku!“
Adventní Janáček 2018 | Brno
Balada strašlivá o tom, kterak si Kozlíček neporozuměl s lotyšským pojetím Jenůfy a kterak se uklidnil u velšského Mrtvého domu.
Ano přátelé, odešel jsem z dívadla ve druhém dějství. A to ještě z mojí milované Jenůfky. Už vím, jak se cítí tradicionalisté, když jim zneuctí Prodanku tím, že není ve správných krojích.
Ale teď vážně. Brno je hlavní město opery v Česku. Festival Janáček je neskutečnou nádherou a počinem, který si zaslouží chválu. Přesto však dovozová Jenůfka z Polska byla otřesná. Tedy přesněji, naprosto jsem se s ní nepotkal. A to začínala tak nadějně a krásně. Pokračovat ve čtení „Adventní Janáček 2018 | Brno“
Salomone Rossi a Elam Rotem | Píseň písní
Cestou z hory Sinaj nesl Mojžíš v rukou dvě Desky svědectví. Mojžíš ale nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září tvář.
—Ex 34,29
Jak jsi krásná, hudbo, má nevěsto, jak blažený je čas, kdy prodlévám v tvé blízkosti. Pozvedáš mou duši a má tvář září radostí jako zářila tvář Mojžíšova při setkání s Hospodinem. Pokračovat ve čtení „Salomone Rossi a Elam Rotem | Píseň písní“
Struny v harmonii
Struny v harmonii, toť obraz lidské duše. Jejich zvučení, to jsou city, tu něžné a jemné, tu prudké. Cílem života je struny ladit, nikoli strhat, jak by snad řekl autor Loutny české Adam Václav Michna.
A proč o tom píšu? Protože jsem včera (20.11.2018) zažil krásné ladění strun a ladění hlasu a má duše se tetelila blahem. Večer plný emocí. Večer s hudbou raného baroka. Pokračovat ve čtení „Struny v harmonii“