Kozí notes

Včera se k nám na jeden úsek připojil Jirka. Šel po vlastní ose mimo camino podle španělských map. Vzhledem k tomu, že španělské mapy jsou něco jako mapy řecké, je štěstí, že vůbec do Foncebadónu došel.

Večer se citelně ochladilo. V noci pořádně fučelo a bylo dost chladno. Naštěstí náš příjemný albergue topil a místnost byla maličká, pouze pro šest, tedy komfort a tepelná pohoda zaručena. Dokonce jsme měli snídani. To zajišťovalo, že nikdo neměl tendenci hrnout se na cestu už ve čtyři ráno. Budíček byl až v rozumných šest.

Údajně odpočinkovější den. Prý po rovině. No… po zvlněné rovině.

Ale od začátku. Včera jsem vám nenapsal nic o Ponferradě. Inu, není moc co. Je to takové podivné město. Přestože je jedním z velkých korálků na růženci camina francés, není to žádná perla. V centru je hrad po templářích a bazilika. Nevím, čím to je, ale ty templářské věci jsou snad všude na světě stejně kýčovité. Spousta humbuku kolem a přitom… kdyby se tu aspoň bylo kde najíst, ale i to je dost bída. Jedinými bonusy bylo velmi komfortní bydlení a setkání s opravdovým templářem v boudě na křižovatce. Bouda neměla okna, zato na ní byl nápis, že to je ouřad pro camino. Jdem si pro razítko. Uvnitř sedí už tak od 14. století jistý Roger. Scéna z Indiana Jonese a poslední křížové výpravy. Roger obřadně prohlíží credencialy. Pak do jakési kroniky výplní všechny údaje. Odkud jdeme, odkud jsme… Radkův credetial prý není oficiální. Je třeba to zdokumentovat, ověřit. Když už několik století sedíte v dřevěné boudě a poutníci proudí bez povšimnutí kolem vás, musíte se na těch třech zvědavcích vyřádit. Na závěr kontroly ovšem přijde sladká odměna. Obří sello (razítko) do pasu. Templářský kříž zabere 4 políčka. Roger připojí ještě zvláštním způsobem datum a podpis.

Opouštíme krásné město Villafranca del Bierzo krátce po šesté hodině ranní. Přes starý most do kaňonu řeky Valcarce. Zatímco koryto řeky je v nějakých 500 m nad mořem, okolní kopce dosahují téměř 800 m. Údolí je úzké, camino vede po silnici, víc místa tu není. V místech, kde se kaňon trochu rozevře jsou malé pastviny, sem tam starý mlýn s drobným políčkem nebo zahrádkou. Když se údolí otevře ještě víc, zbyde i místo na vesnici. I ta se však musí spokojit jen s prostorem kolem silnice, tvoří ji tak pouze jedna či dvě ulice táhnoucí se údolím. Mnoho domů je opět na prodej a v dezolátním stavu. Do údolí záhy tunelem vpadne dálnice A6 spojující A Coruñu a Madrid. Údolím se tak proplétají řeka, stará silnice s trasou camina, nová silnice, která vede většinu cesty v dimenzích té staré, jen ji rozšiřuje, a dálnice. Ta vede většinou po mostech, zařezává se do strmých svahů nebo se provrtává kopci tunely. Řeka Valcarce je hodně divoká, plná meandrů a ostrůvků. Cesta vede o něco výš nad řekou, takže vidíme spíš do korun stromů. Po pravé ruce se zvedají strmé svahy s borovicemi a levandulí, po levé padá strmý svah do zeleného království. Mohutné olše, topoly, jilmy, kaštanovníky a ořešáky obrůstají lišejníky, břečťanem a plaménkem. Je slyšet zpěv desítek ptáků a hučení vody. Dálnice tenhle koncert zatím příliš neruší, protože je brzo ráno.

Mezi vesnicemi cesta často prochází kaštanovníkovými háji. V těchto rozměrech jsme u nás zvyklí vídat spíše památné lípy nebo duby. Staré kaštanovníky jsou obrovské obdiv budící stromy. Za malebnou vesničkou Las Herrerías de Valcarce camino konečně opouští silnici a uhýbá do vlhkého lesa. Cestou začalo pršet, předpověď nelhala. Chvíli prší, chvíli je sluníčko. Objeví se i duha. V lese cesta nejdřív klesá k mostu přes potok, aby pak mohla vyšplhat převýšení 300 m do vesničky La Faba. Šplhá se kamenitým úvozem ve svěžím lese dubů, javorů a kaštanovníků. Kolem cesty jsou kamenné zídky prokvétající žlutými vlaštovičníky a fialovými kakosty.

V La Faba je čas na občerstvení. Čeká nás ještě dalších 400 výškových metrů do vsi O Cebreiro.

Původně to měly být dvě etapy, ale trochu jsme to upravili. Hrdinou dne je Radek, protože s jeho puchýřema bych já nedošel ani do krámu, natož pak ujít téměř 40 km.

Sněžení bohužel neskončilo včerejšími přeháňkami. Fouká studený vítr a střídavě padají krupky nebo mokré sněhové vločky. Prostě počasí, které ve Španělsku v polovině května čekáte. Když překročíte hranice Galicie, neznamená to jen čáru na mapě, znamená to taky, že jste se přehoupli na druhou stranu hor. Tu vlhkou, obrácenou k Atlantiku. Navíc jde zrovna fronta, takže nad 1000 metrů sněží a pod 1000 metrů prší.

Nevěsta, která nás včera nechala nakouknout pod závoj, je dnes cudně zahalená. Mlha se nahoře bude držet celý den. Trochu výhled bude, až slezeme níž.

Venku ještě přítmí. Ze 14 postelí je už sedm prázdných. Další peregrinos zmizí za chvíli na cestu.