Týdenní pracovní i sociálněsíťový detox v nádherné krajině. Spíme ve stanu nebo přepásáni Mléčnou dráhou. Za čtyři dny potkáme 4 lidi, poutníky. Pastýři v horách se nepočítají, ti do krajiny patří, jsou součástí scenérie. My, poutníci, do ní sice patříme taky, ale jenom otiskem, stopami, které necháme v krajině, a které na mnoha místech stejně brzo pohltí trnitá frygana, suťové pole, valouny v korytě potoka, který ožije s podzimem, zubaté škrapové pole mezi cypřiši, obří listy staletých platanů u horských pramenů. V kapličkách po cestě zapalujeme medem vonící svíčky před zlatem věčnosti a třetí den začínáme poznávat rozličnou chuť vody. Jinak chutná ta z kouzelné studánky u pramene Tromarisa, jinak fitrovaná dešťová voda z okapu chaty Kalergi, s výhledem na Gigilos (1974 m n.m.) a Volakias (2116 m n.m.), jinak voda ze starobylého pramene v sutinách města Lisos.
Nezávislý audit nebo kampaň?
Radniční noviny. Některé se tak přímo jmenují, jiné se přejmenovaly, aby souvislost s “radnicí” nebyla tak do očí bijící. Mohou tak svádět k tomu, že je někdo vnímá jako lokální žurnalistiku, jako objektivní nezávislé zpravodajství o místním dění. Je tomu ale tak? Pokračovat ve čtení „Nezávislý audit nebo kampaň?“
Gypsy baroque
Barokní jam session u Šimona a Judy, která obsahovala všechno, co mám rád: starou muziku (už je to skoro 300 let), folklór a jazzové prvky. Že si folklór rozumí z jazzem píšu pořád. Že folklór inspiroval už před staletími, je nasnadě. Pokračovat ve čtení „Gypsy baroque“
Strategické plánování věc veřejná
“Základním plánovacím dokumentem obce, zakotveným v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích ve znění pozdějších předpisů, je program rozvoje obce. Jde o hlavní nástroj řízení rozvoje obce. Program rozvoje obce formuluje představy o budoucnosti obce a navrhuje způsoby, jak těchto představ dosáhnout.”
citace z Programu rozvoje města Soběslav na období 2020-2023
“Strategické plánování přináší systematický, dlouhodobý a komplexní přístup, založený na konsensu místních představitelů, občanů a dalších v místě působících subjektů, vycházející ze sdílené představy o společné budoucnosti.
Vlastní proces tvorby strategického plánu, v rámci kterého dochází ke shodě komunity na budoucím směřování a vývoji, je přitom významnější, nežli jeho přímý výstup – strategický plán, dokumentující výsledek tohoto procesu.”
trochu jiný pohled na strategické plánování – zdroj: Město Prachatice
Hrubá Hudba
Děcka, když jsem loni na podzim byl v Rudolfinu, ano v Rudolfinu, na poctě horňácké hudební tradici, byl to zážitek převeliký.
„Teče voda teče, přes Velický majír, kde si mňa zanechał, starodávný frajír. “
Stále se vracím k fotce s pančitelkou Annou Šajdlerovou, kterou jsme si střihli ve foyer. Oba společensky a slavnostně oblečení, ona v kroji, já v obleku. “A s takovou starou bábou se chcete fotit?” ptala se se smíchem.
Netušil jsem, že ta krásná spolupráce Horňácké muziky Petra Mičky a Lesní zvěře bude pokračovat. Z koreňů byl ponajprv strom(*), pak najednou les plný hlasů a Lesní zvěře, a nakonec i takové plody, jako album Hrubá Hudba.
Barocktage 2019 | Staatsoper Berlin
To je ten, který v mnohých mnohé vytrpěl,
to on byl v Ábelovi zabit…
— Melitón ze Sard | O Pasše
Od Adama až po Mojžíše tedy vládla smrt, a to i nad těmi, kdo nezhřešili stejným proviněním jako Adam. Adam byl předobrazem Toho, který měl teprve přijít.
—Římanům, 5:14
Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť než Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého, a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.
—Židům, 11:4
Zlo je cena svobody.
—Rüdiger Safranski
Berlínská státní opera (Staatsoper unter den Linden) nemohla ke Dni smutku (Volkstrauertag), kterým si Němci připomínají všechny oběti válek a bezpráví, vybrat lepší titul než Il primo omicidio od Alessandra Scarlattiho. Pokračovat ve čtení „Barocktage 2019 | Staatsoper Berlin“
Pocta Robertu Holdstockovi
útržek z deníku, 18.10.2019
Před rokem jsem se toulal po stejném místě, aniž bych tušil, že chodím po okraji Ryhopského lesa. Dnes, když jsem už obracel kroky zpět k autu, blesklo se cosi dole v potoce. Tisíce zrcátek mě přitahovaly svým třpytem a tak jsem vykročil kolem Koljušáku.
***
„Co kdybych ti řekl, že nám les zabránil vejít. Uvěřil bys mi?“
„Zabránil nám proniknout hlouběji tím, že nás vyděsil, tím, že tam vede tak málo cest a půda je samý balvan a vřes… Špatně se tím chodí. To jsi chtěl říct? Nebo jsi myslel něco tajemněšího?“
„Neřekl bych tajemnějšího,“ namítl Christian, ale chvíli zůstal zticha, natáhl ruku, utrhl list z mladého dubového stromku, rozetřel jej mezi palcem a ukazováčkem a pak si jej stiskl v dlani. Celou tu dobu upíral pohled do hloubi lesa.
(Robert Holdstock | Les mytág)
Martinská rána
Rána
Jsou rána,
kdy vstáváš do tmy
mezi psem a vlkem.
Jsou rána,
kdy potkáš myslivce a fotografy
když se noří z mlhy.
Jsou rána,
kdy obzor září požárem
a údolí jsou skryta.
Jsou rána,
kdy staré aleje jsou plné bažantů
ospalých jako ty.
Jsou rána,
kdy listí na stromech v sadu
spočteš na prstech jedné ruky.
Jsou rána,
kdy stojíš v trávě mokré rosou,
která studí,
a mžouráš do slunce.
Jsou rána,
podzimní rána.
Nebe nad Krétou
Na prahu Polyfemovy jeskyně
oči hledají dávné hrdiny.
Venuše nad obzorem?
Snad.
Orion?
Ve skalách cinkají zvonky kozích stád
a nad hlavou pár hvězd.
Na prahu Polyfemovy jeskyně
nechce se spát.
Kde je Velký vůz?
Tamhle!
Je tu nebe jiné?
Vítr šumí ve větvích rohovníků
a nad hlavou desítky hvězd.
Na prahu Polyfemovy jeskyně
oči přivykly šeru.
Mihnul se netopýr.
Světlo baterky vyplašilo ptáka v temnotě.
Lelek kozodoj?
Snad.
A nad hlavou tisíce hvězd.
A místo stanu plášť z Mléčné dráhy.