Autor: Zdenda

Přelom května a června mi poslední roky vyplňoval projekt GraffitEko. Loni, ačkoli jsem čekal hladký průběh, to byla díky některým radním a panu starostovi bojovka. Letos jsem se těšil, že se vrhneme se školami do míst, kde se vyhneme žadonění o souhlas města s malováním na čtyři plechové piksly. Jenže přišel virus a pořádně nám tím zamíchal. A nejen virus, přišlo také oznámení Krajského úřadu, že pro plochy vyčleněné územním plánem města Soběslavi jako průmyslová zóna je tu smělý obří záměr.

Jenže o tomhle záměru se moc nemluvilo. Město ho podle zákona oznámilo na vývěsce. Znáte tu scénu ze Stopařova průvodce po galaxii, kde se pan Dent dozví, že jeho dům je určen k demolici, protože tudy povede dálnice? Protestuje, ale dozví se, že už je pozdě, protože oznámení bylo vyvěšeno, co na tom, že kdesi ve sklepě, a on nevznesl žádné připomínky. Smůla. 

Pokračovat ve čtení „Čtyři popelnice a čtyři haly“

Včera jsem u kamaráda Štefana zachytil na instagramu nádhernou fotku. Zrušená miska s osením. Však je po Velikonocích. 

Nene, Velikonoční čas trvá až do Letnic. A vlastně ani to ne, Velikonoce jsou s námi stále v každé neděli. Z ruštiny si pamatuju už jen dětinské říkačky, ale taky slovo pro neděli – воскресе́нье (vzkříšení). Ta zrušená miska s osením ukazuje prostý obraz každodenního vzkříšení v obyčejných věcech. 

Napadla mne zcela jasná podoba s monstrancí. 

Jakkoli mám velmi rezervovaný postoj k uctívání proměněné hostie, jsou monstrance budící úžas a pokoru. Jednou z takových je monstrance ze Želivského kláštera. Je to pár dní, co jsme si připomínali výročí přepadení klášterů v rámci tzv. Akce K v dubnu roku 1950. V Želivském klášteře, kterým byl jedním z míst internace řeholníků, vznikla monstrance z plechovek a skla. Z odpadů, které měli věznění řeholníci k dispozici v kuchyni, vznikla díky zručnosti lidských rukou, díky lásce, víře a naději nebývale krásná monstrance. Byla k vidění v rámci výstavy Vrchovina, Krabatina, Mrchovina – solitéři Vysočiny v Humpolecké 8smičce a také v samotném klášteře v Želivě. V 8smičce byla působivě instalována v temnotě, jen dnem od sklenice procházelo světlo. Lunula, srpek měsíce, kam bývá umisťována proměněná hostie, byla prázdná. Vlastně nebyla… byla plná Světla.

Druhá taková monstrance vznikla náhodou u Štefana, když vyklopil misku s osením. Živá, propletená, vystřelující zelené paprsky. Monstrance ukazující Vzkříšeného ještě ne v chlebu, ale v zrnu. V zrnu, které se nám dává.

“Což dost na tom na tom není, že v jejich dlaních zrno čeká na spasení a květ z něho unese celou oblohu.” zpívá přece Kristus v Legendě z dýmu bramborové nati od Bohuslava Martinů.